Revoluce

22. února 2017 v 20:09 | Ginger White |  Mé výtvory
Zveřejňuji zde na blogu svůj první napsaný příběh, který jsem psala asi před 10 lety. Jmenuje se Dotyk Ďábla a já to dělám hlavně ze srandy, protože v té době jsem psát začínala, a teď s odstupem času vidím, jak strašné to bylo. :D Nicméně bych tady ráda zveřejnila i něco, co jsem napsala teď a byla bych ráda, za váš názor. Je to takový útržek, který jsem ze sebe dostala po tom, co jsem poprvé viděla film Bídníci.

Děkuji za přečtení. :)

REVOLUCE

Byl jsem tam a cítil to. Tu energii proudící davem. Ach a mé srdce.. jak bušilo! Tolik měsíců a tolik práce, co nám to dalo. Tolik času a tolik životů, kolik jsme ztratili. A kolik jich ještě budeme muset ztratit! Co vše jsme museli obětovat a teď přišla ta chvíle. To, za co jsme tak urputně bojovali. To, co jsme tak dlouho plánovali. Stál jsem tam a cítil, jak mne bolí ruka pod tíhou vlajky. Vlajky, jejíž barvy prezentovaly utlačování a válku. My tam však stáli a z plna hrdla křičeli pro to, abysme dali těmto barvám nový význam. Stáli jsme tam proto, aby se lidé před vlajkou nemuseli skrývat a krčit, jako prašivé krysy. S pevným odhodláním jsme tam stáli, aby lidé mohli být pyšní na svou vlajku. Aby se jim nedělalo před těmi třemi barvami zle, ale aby se v jejich srdcích opět rozhořel plamen vlastenectví pokaždé, kdy uvidí ten prostý kus látky vlát.

REVOLUCI! SVOBODU! Křičeli jsme z plných plic. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl nepřeberné množství známých i cizích tváří. A přesto, že jsme se neznali, nyní jsme kráčeli jako jeden muž. Idea revoluce nás stmelila dohromady. Naše mysl byla jednotná. Nezáleželo na tom, že je jeden malý a druhý velký. Jeden starý a druhý mladý. Nikdo nerozlišoval barvu kůže, snad ani postavení. Nikdo nerozlišoval, kdo má jaký kult a ke komu se modlí. Nikdo neobviňoval minulost druhého, nikdo nevnímal jeho hříchy, stejně tak jako dobré skutky. Protože teď momentálně jsme byli všichni bratři a sestry. Šli jsme za jedinou myšlenkou, za jediným posláním. Naše srdce bila stejným tempem a z našich úst zněla ta stejná slova. REVOLUCE! SVOBODA!

Věděli jsme, jak nebezpečná ta slova jsou. Jejich nebezpečnost záležela hlavně na tom, kdo je uslyší. Bylo nám to ale jedno. Věděli jsme totiž také, jakou sílu a jaký význam tato slova mají. A také jsem to poznal na vlastní oči. Z domů zpustošených válkou vycházeli další lidé a rázem se z nich pomalým připojováním stávali revolucionáři. Naše síla rostla s každým příchozím. Krok po kroku jsme se blížili k našemu nepříteli. K tomu, kdo seděl na trůně a jedl z pozlacených talířů, zatímco my se modlili, abychom se dožili dalšího nového svítání. K tomu, kdo na nás shlížel z výše, kterou jsme mu pomohli vybudovat. K tomu, kdo si pevnil postavení s každým našim padlým přítelem.

Ano. Na trůně seděl král. Avšak tím králem byl kat. A jeho nejbližší kolem něj běhali po špičkách, protože raději, než aby se vyslovili, zapomněli na sebe a stali se jen katovým stínem. Nebyli jsme pro něj nic víc, než hejno otravného hmyzu. Stejně tak on pro nás neměl žádnou cenu. Nebyl pro nás ničím. Jen odpad společnosti. My, narozdíl od našeho krále, byli lidští. Každý jsme měli srdce, které mělo pro koho být. Byli jsme možná obyčejní, ale byli jsme lidé. On nebyl člověkem. Byl jen zvráceným odrazem naší společnosti. Byl jen výplodem našich životů. Dobré s sebou vždy přináší i něco špatného. Stvořili jsme ho my, a proto jsme byli také jediní, kdo ho může zničit.

REVOLUCI! SVOBODU! CHCEME KRÁLE, NE KATA!

Došli jsme až k barikádě postavené kousek od bran. Všude byli vojáci. Zbraně namířené přímo na náš průvod nás donutily zastavit. CHCEME MLUVIT S KRÁLEM! AŤ SE TEN ZBABĚLEC NESCHOVÁVÁ A VYLEZE MEZI NÁS! Zařval někdo z davu, až sebou několik přítomných trhlo. ROZEJDĚTE SE A NESKONČÍ TO KRVEPROLITÍM! Křišela druhá strana barikády a já postřehl, že hlas vojáka se třásl. Nahlédl jsem skrze opevnění a zahlédl ho. Byl tak mladý. Byl to jen chlapec. Zbraň se mu třásla v hubených pažích a jeho čelo pokývaly krůpěje potu, přestože my všichni měli teplé kabáty. NECHCEME BOJOVAT! Zakřičel jsem. NEJSME OZBROJENI. NECHTE NÁS PROMLUVIT S KRÁLEM, NIKDO NEMUSÍ ZEMŘÍT! Znovu jsem se zadíval na nervózní četu stojící pod branami katova paláce. V tu ránu se ozval výstřel. Jednomu z vojáků ruply nervy a vystřelil. NEEE! ONA NEE! V naprostém tichu se ozval srdceryvný pláč. Lidé se po sobě vyděšeně dívali a já zahlédl, jak z davu vynášejí nádhernou mladou ženu, jejíž šat pomalu prosakovala temně rudá krev.

Nemohly mi uniknout zděšené pohledy vojáků. Dali dětem do rukou zbraně. Věděl jsem, že to nedopadne dobře. Z nenadání vyběhl z našeho davu muž a snažil se přelézt barikádu. Ozval se další ohlušující výstřel a já sledoval, jak jeho bezvládné tělo padá zpět mezi lidi. DOST! NESTŘÍLEJTE! CHCEME SI JEN PROMLUVIT! Ozvalo se z úst revolucionářů znovu. Kdo by byl čekal opačný efekt, než tato slova měla způsobit? Vojáci jeden po druhém nabíjeli a střileli všechny, kteří stáli poblíž provizorního opevnění. Dav se začal rozpouštět a lidé prchali pryč hlava nehlava. Já stál jako opařený a nemohl jsem uvěřit, co se kolem dělo. Na zemi ležel zraněný muž a já se k němu rozběhl jako smyslů zbavený. Lidé kolem stále pobíhali sem a tam, zakopávali o mrtvé, které ani nestíhali oplakávat a křičeli.

Jsem u tebe příteli. Jak se jmenuješ? Zeptal jsem se umírajícího mladíka a podepřel mu hlavu o svá kolena. Stiskl mi ruku a já cítil, jak z něj vyprchává život. Copak na tom záleží? Až mne budou žrát červy, nikdo si na mé jméno ani nevzpomene. Děkuji vám, že mne doprovázíte mou poslední cestou, ale měl byste jít. Zabijí vás. A víte co? Smrt sama o sobě není tak hrozná. Hrozný je ten pocit, že zde umírám pro nic za nic. Král kat si sedí u okna a sleduje tuhle krvavou podívanou s úsměvem na tváři, zatímco vám tečou slzy a revoluce zde umírá s námi všemi. Cítil jsem jak se třese. Chytl jsem ho pevněji a cítil, jak mé slzy stékají na jeho líce. Byl mrtev.

Byl mrtev a já cítil takovou bezmoc, jako nikdy. Stále jsem ho pevně držel a sledoval všechny ty umírající lidi, kteří se utápěli v krvavé lázni. A přesto, že jsem byl silný muž, nemohl jsem zastavit ten pláč. Nemohl. Zvedl jsem hlavu a spatřil před sebou onoho nervózního chlapce z druhé strany barikády. Podíval jsem se mu do tváře a vyděsilo mne, jak se jeho výraz změnil. Čůrky potu vyměnily krůpěje krve. Jeho oči plály nevídanou nenávistí a on jako by snad zestárl o několik let. A jeho ruce? Netřásly se. Drželi zbraň pevně. Zbraň namířenou na mou hruď. Vystřelil ve stejnou chvíli, kdy jsem z posledních sil zakřičel: REVOLUCE! SVOBODA!

Věděl jsem totiž, že ten umírající mladík neměl pravdu. Nebyla to zbytečná smrt. Nebyla! Umírali jsme za to, v co jsme věřili. A to z nás dělalo lidi! To z nás dělalo lidi zatraceně! A já? Umíral jsem s úsměvem na rtech, protože jsem neprožil svůj život, jako jeden z králových stínů. Zemřel jsem jako člověk, který pomohl nastartovat revoluční hnutí! Člověk, který možná otevřel dveře našim dětem, aby mohli žít v lepším světě. Zemřel jsem jako jeden z lidí, kteří se budou zjevovat katovi před očima pokaždé, až bude ulehat do své pozlacené lóže, obklopen stíny, s rukama ušpiněnýma krví nevinných.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 24. února 2017 v 8:27 | Reagovat

Kde bych začal? Já mám pocit, že se jedná spíše o úvahu, než o povídku. Většinu textu zabírá vnitřní monolog a i děj se zde objevuje spíše jako doplněk úvah. Nejdialogičtější část je s umírajícím mužem, ale dokonce i on působí, jako by dával monolog :D a spíše než na smrt šel obhajovat své ideje.
Já mám pocit, že se zde projevuje to jak píšeš na blog. Přesněji na blog také píšeš úvahy, příběhy o sobě, a tak, ale nemusíš v něm uvádět dialog,moc popisovat děj okolo a spíš rozvíjíš, jak jsi to viděla ty a co sis myslela.... tento příběh mi tedy přijde stejný

Jako vždy píšeš docela hezky a barvitě. To se mi líbí. Taky jsi příběhem rozhodně neproletěla, což je rozhodně lépe (myslím :D ) obzvlášť kdyby jsi chtěla napsat něco delšího.

No na druhou stranu je asi otázka, čeho chceš příběhem dosáhnout :) podle mne, kdybys chtěla napsat povídku, tak bys tam měla zahrnout daleko víc dialogů. A když ne přímo dialogů, tak prostě další lidi kolem, kteří by se o něčem bavili.... asi jak je tam ta část, kde ti vynášejí mrtvou ženu. Něco takového. No ale taky by to vyžadovalo mít složitější děj a... asi i ubrat těch úvah na začátek.... myslím, že třeba ty dva první odstavce by se rozhodně daly zredukovat, přišlo mi, že tam třeba zbytečně opakuješ dokola myšlenky, které už jsi zmínila

No celkově si myslím, že jde hlavně o to, co a jak chceš psát :D nemyslím si, že je to nějak špatné samo o sobě

jistě by se však takový příběh vyjímal lépe někdy v šestnáctém století, nebo kdy to bylo :D jak se psala dost složitá literatura :)

2 Ginger White Ginger White | Web | 26. února 2017 v 18:10 | Reagovat

[1]: Moc ti děkuju za názor. :) Popravdě těžko říct, co jsem tím chtěla vlastně říct. U mě to není tak, že bych si řekla: "Tak a teď napíšu povídku o létající židli..". Prostě na mě jednou za čas přijde taková psací nálada a já se pak vypíšu bez toho, abych přemýšlela nad tím, jestli píšu úvahu, povídku nebo třeba fejeton. Takhle to u mě nefunguje, ale vím, co jsi tím chtěl říct. :)

A nedivím se, že ti příběh více sedí do dřívějších století, když mezi mé oblíbené autory patří například E.A.Poe nebo Emile Zola a nynější literatura mi nic moc neříká. :D

3 N. N. | 27. února 2017 v 14:52 | Reagovat

Bylo jedno pražské revoluční odpoledne roku 1989 pod koněm na Václaváku, a k houfu lidí promlouvali podivné existence, projevy byly tupé, ale četné. Kolem davu projížděl na invalidním vozíčku mrzák s dekou přes kolena,modrýma očima, a řval: Lidi, kupte si Havlíčka !!! Na kolenou měl igeltilku, a v ní neuvěřitelně rozmazané xeroxy. "Pouze za padesát korun kus !!!" Vlasteneské babičky sahaly do kapsářů, a obsah igelitky se tloušťkou neměnil, jen padesátikoruny nahrazovaly rozmazané xeroxy. Když xeroxy došly, mrzák znizel, a za chvíli se objevil s dalším paklem, ještě rozmazanějším. Už se notně setmělo, když mrzák přijel ke mně, a přede všemi mi povídá:

Ty sis eště nekoupil Havlíčka, jistě budeš nějakej estébák...

Dan v začal hučet, a já v poslední chvíli zmizel. Pak se už setmělo, a protože každej řečník musel ráno do háku, projevy byly stále řidší. Pak začalo ještě trochu poprchávat. Náhle jsem s úžasem viděl, jak žebrák sundal z kolenou deku, mrštně uchopil igelitku, a pružným mladickým krokem odkráčel. Na prostranství zůstal jen vozík s dekou. Za chvíli přišel nějaký mladší muž, vozík prozkoul mal, a domontoval mu zručně kapesním nožem brzdu, a strčil si ji do tašky. pak druhý vyloženě zručně odmontoval obě kola i s pneumatikami a zmizel ve tmě. nakonec přijelo k chodníku autom, a nějací dva mladíci naložili torzo vozíku dovnitř, a ještě jsem slyšel jejich klení:

ZLODĚJI, na čem teďko dědek bude jezdit...

Jeden z těch mladých mužů byl mně již známý žebrák s Havlíčkem. Vsadím se však, že za ty xeroxy odpoledne mohl dědovi těch invalidních vozíků koupit hned několik.

Havlíček, .....Revoluce.....
/ pánové a dámy, bežte s tím s prominutím do prdele.../.

4 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 27. února 2017 v 15:52 | Reagovat

hlavně si v hlavě drž otázku: píšu to pro sebe, nebo aby to někdo četl?

chtělo by se říct obojí, ale obojí ne vždy jde dohromady :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama