Dotyk Ďábla - V.kapitola

22. ledna 2017 v 18:35 | Ginger White |  Mé výtvory
Další pokračování jednoho z mých prvních příběhů. Znovu vás musím poprosit, ať přivřete oči nad všemi nedokonalostmi, je to velmi stará povídka a já ještě nebyla tak vypsaná. A nebojte se. To, že jsou ty dialogy jako z béčkového filmu, si dobře uvědomuji. :D


Bylo rozhodnuto. Nemohl jsem jen tak lhostejně čekat na to, až policie někoho obviní. Jediným podezřelým jsem byl, jak jsem z ranních novin zjistil, já a na Viktora s ničím přijít nemohou. Má totiž něco, co se v dnešní době vyvažuje zlatem. Má moc. Za to já se cítil bezmocný. Sžírala mě touha zjistit, co se ve skutečnosti stalo, ale věděl jsem, jak zranitelný jsem. Bylo skoro nemožné motat se kolem Sienkewicze bez povšimnutí.


Z mého přemýšlení mě probralo naléhavé klepání na domovní dveře. Otevřel jsem a spočinul pohledem na skupinku policistů. ,,Dejte ruce za hlavu a otočte se čelem ke stěně. Máte právo nevypovídat. Cokoli řeknete, může být použito proti vám. Všechna ostatní práva vám budou sdělena v policejním vozidle." Ani jsem nestačil nic říct a už jsem cítil, jak se mi ruce škrtí v těsných poutech. Nebyl jsem schopen slova. Posadili mě do policejního auta a vyjeli jsme. Cesta trvala pár minut, ale pro mě to bylo jako celou hodinu. Nemohl jsem se soustředit a vše se odehrávalo, jako bych byl vězněm ve svém vlastním snu.

Když jsme dorazili na místo, odvedli mne do chladné, tmavé a smradlavé cely. Výborně. Policie nenašla nikoho jiného, a tak se soustředili na mě. Vždy si najdou něco, za co vás mohou sebrat. Když se dostane lidem do rukou moc, a to jakákoli, ztrácí soudnost a meze. Stanou se z nich jiní lidé. Ani netuším, jak dlouho jsem tam seděl, když se otevřeli dveře a za nimi stál ostřílený bachař. ,,Máš šťastnej den doktůrku. Vážený pán za tebe zaplatil kauci. Však mi si na tebe ještě posvítíme chlapečku.." snažil se mě vystrašit. Bohužel musím uznat, že celkem úspěšně.


Prošel jsem dlouhou chodbou a otevřel se sklopenou hlavou dveře. První, co jsem spatřil, byly černé, špičaté, naleštěné boty. Jak jsem jel pohledem výše, objevovaly se černé kalhoty, plášť, hůl a na ní vybledlé, podlouhlé prsty s prstenem, který mi byl tak známý. Nemusel jsem mu ani pohledět do tváře, abych věděl, že je to Viktor.



,,Dobrý večer doktore." Pronesl chladným, pichlavým, ale přesto elegantním a poslouchatelným hlasem. Po tom, co ze mě vypadlo jen prosté ,,proč?" jsem si uvědomil, jak hloupě a neohrabaně oproti němu zním. ,,Proč?" zasmál se ledově Viktor. ,,Sám nevím. Zajímáte mě doktore a věřím, že já vás z lékařského hlediska zajímám také." .. ,,Přiznávám, že jsem se ještě s nikým, jako jste vy, nesetkal, ale…" .. ,,Myslím, že by jsme si měli pohovořit na lepším místě, než je policejní stanice. Přijměte prosím pozvání ke mně." Skočil mi do řeči. Překvapilo mne, jak slušně vystupuje, ale přesto jsem se necítil v jeho přítomnosti nejlépe. Na jeho nabídku jsem však kývl. Jak lépe se dostat ke zlu, než se nechat pozvat přímo k pekelnému trůnu?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 22. ledna 2017 v 19:04 | Reagovat

Jsem moc zvědavá na jejich rozhovor! :-)

2 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 14. února 2017 v 12:08 | Reagovat

tohle se mi už vážně nelíbí :( ach jo, proč by ho měla zatknout policie? ano Kafkovi to prošlo, ale on chtěl poukázat na to, co se mi na tomto příběhu nelíbí
hlavní hrdina je zatčen, bez důvodu, nebo alespoň bez jediného vysvětlení, pak sedí ve vězení a nestane se nic jiného, než že tam sedí.... to nedává smysl :( a tato část se mi vážně nelíbí, promiň
chceš se dostat v příběhu rychle někam, ale příběh kvůli tomu nedává smysl, tak to vidím já

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama