Otevřelo mi to oči

7. prosince 2016 v 18:49 | Ginger White |  Téma týdne
Pár všímavějších osob možná ví, že jsem si prošla dost krušným obdobím, a že sama se sebou stále bojuji i dnes. Nicméně všechno to špatné, co jsem v životě zažila, mi otevřelo oči a troufám si i říct, že mě to nasměrovalo na správnou cestu. Tento článek nebude asi tak optimistický, jako ty ostatní. A ne. Nechci si hrát na chudinku, taková já nikdy nebyla. Chci se podělit o část svého příběhu, abych možná také někomu otevřela oči, někomu pomohla a možná také proto, abych pomohla sama sobě.

Už jako malá jsem měla trochu problémy se zapadnutím do kolektivu. Strašně jsem si přála najít si kamarády, protože doma jsem to neměla lehké. Rodiče hodně pracovali, a když už byla možnost trávit s nimi čas, vše zkazil alkohol. A čím více jsem se snažila zapadnout, tím méně přátel jsem měla. Ve škole jsem měla výborné známky. Jako ostatně celý život. S kázní to však bylo horší. Potřebovala jsem na sebe alespoň nějak upozornit, a tak jsem se podle toho i chovala. Už na prvním stupni jsem měla postoj: Všichni si naserte, ze mě jednou bude rocková hvězda! Zní to cool? Nebylo...

Na druhém stupni základky jsem našla partu, do které jsem celkem dobře zapadla. Skládala se převážně ze starších kluků. Všichni inteligentní lidé, pijící, kouřící, neuznávající autority. Dlouhé hodiny jsme zvládli popíjet, bavit se o všem možným, zevlovat. S narůstajícím množstvím alkoholu, cigaret a lehčích drog začala ale narůstat i naše nenávist vůči společnosti a naše agresivita. Nebyli jsme anarchisti, to ne. Jen jsme měli svou vlastní politiku. Tím začaly mé první problémy s policií. Jednou mne vezli domů opilou, jednou to bylo rušení nočního klidu, jednou vstup na cizí pozemek, jednou ničení cizího majetku. Když jsem byla doma, cítila jsem se prázdná. Neměla jsem si s rodinou co říct. Jakmile jsem byla s nimi, cítila jsem se znovu naživu. Možná, že jsem konečně cítila, že mě má někdo i skutečně rád. Do jak hlubokých depresí jsem upadla, když všichni ti starší museli odejít a my mladší zůstali sami. Kopala jsem se od ničeho k ničemu až do mého příchodu na střední.

Přechod na novou školu pro mě byl utrpením. První týden jsem měla chuť utéct co nejdále to šlo. Nenáviděla jsem to tam a nenáviděla jsem sama sebe. Po pár týdnech jsem však poznala pár skvělých lidí, s kterými se dal trávit čas. Všichni to byli podivíni. Vyvrhelové. Možná jsme byli nejnenáviděnější lidé školy. Kdo ví? Bylo nám to jedno. Sedávali jsme v naší oblíbené hospůdce, kouřili, popíjeli, mluvili. Každý den jsem se těšila jen na to, až spolu budeme zase trávit čas. Mezitím jsem poznala i pár jiných lidí z města. Stále jsem měla ale pocit, že mi něco chybí. Doma se to uklidnilo, ve škole jsem excelovala a našla si přátele. Dokonce jsem našla i svou první velkou lásku. Pořád jsem se ale cítila sama. Pořád jsem měla pocit, že nemůžu úplně sundat svou masku, aby ostatní neutekli. Pořád jsem měla pocit, že i když jsem našla lidi, s kterými si rozumím, tak jsem jiná. A tak jsem si pomáhala mazat paměť a utrpení alkoholem a drogami. Největší hloupost mého života.

Když jsem na tom byla nejhůř, poznala jsem ho. Poznala jsem svého nejlepšího přítele, kterého se držím zuby nehty dodnes. A i když to vůbec nevěděl, to že stál při mně a věřil mi, to mi pomohlo se ze všech těch sraček vyhrabat. Dal mi důvod žít a naučil mne se mít alespoň trochu ráda. Já měla štěstí. Ne všichni ho však mají. S lidmi ze staré party se téměř nestýkám. Není těžké uhodnout, že většina z nich neskončila nejlépe. S drogami jsem bohužel měla i horší zkušenosti. To když jsem jako malá trávila čas u mé tety se strýcem. Měla jsem tetu moc ráda. Byla to úžasná žena, krásná a hodná. Alespoň tak si jí pamatuji. Zemřela, když mi bylo 7. Po její smrti se její manžel uchýlil k tvrdým drogám. A nejen, že jsem ho viděla přímo si píchat a to, jak byl sjetej. Za ty roky jsem viděla i to, co to s člověkem udělá.

Všechny tyhle zážitky se mi vryly pod kůži a zanechaly ve mně hluboké následky a zlé vzpomínky. Viděla jsem věci, o kterých se tady nechci rozepisovat a nikomu bych nepřála zažít stavy a situace, které jsem si užila já. Jedna část mé osoby je ale ráda. Jsem ráda za to, že mi to všechno pomohlo otevřít oči. A i když jsem nevyrůstala v nejlepších podmínkách a nechytala se těch nejlepších lidí, stal se ze mě rozumný a zodpovědný dospělý člověk, který to má v hlavě alespoň trochu srovnané.

A teď apeluji na vás. I když se někdy drogy a alkohol zdají jako jediné řešení, později pochopíte, že to tak není. Jsem toho živým důkazem. Všechno tohle svinstvo mi zničilo zdravotní stav a dodnes si nesu následky v podobě hlubokých depresí. A je hrozně těžké každé ráno vstát a bojovat boj se sebou samotným. Zaražte to tedy hned v začátku, abyste po zbytek života nelitovali. Těch pár hodin rauše vám za zkažený život nestojí. A vy, kteří jste propadli těmhle sračkám, vám držím palce, ať také najdete správnou cestu. Udělejte to pro sebe. Každý si totiž zaslouží šanci žít normální život.

Doufám, že jsem vás tím článkem moc neunavila. Moc děkuji všem, kteří si to dočetli až do konce. Většinou takhle osobní a otevřená nebývám, ale moc mi pomohlo alespoň kousek ze sebe vypsat. Příští článek už bude zase optimističtější. Slibuji. ;)

Vaše "znovuzrozená" Ginger White

Mimochodem, když už jsem tak osobní, tady přidávám jednu z fotek z mého období "prvního objevování alkoholu a drog".

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 b. b. | Web | 7. prosince 2016 v 22:12 | Reagovat

jó drogy, s těma jsem si v pubertě taky něco zažila. pak už jsem nechtěla nic, stýkat se s lidma ani mluvit s rodinou, prostě být jen venku na lsd nebo něčím podobným.. asi jsem se chtěla nějak lišit, ale byla to blbost :) člověk si to ale uvědomí až s odstupem času.

2 Majka Majka | Web | 8. prosince 2016 v 7:03 | Reagovat

Suprový článek, to bych dala jako povinné čtení, protože takových varování není nikdy dost....

3 Ginger White Ginger White | Web | 8. prosince 2016 v 8:00 | Reagovat

[1]: Bohužel, ale existuje i mnoho lidí, kteří si to neuvědomí nikdy, nebo když už je úplně pozdě. Díky za komentář. :)

[2]: To je pravda. Děkuju za přečtení. ;)

4 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 8. prosince 2016 v 11:38 | Reagovat

Děkuji za příběh,... snad ti pomohlo, ho sepsat

5 Karin Karin | Web | 8. prosince 2016 v 12:37 | Reagovat

Poučný příběh. Smutné je, že jen málo lidí, kteří si podobným věci prošli, se uvědomí, co dělali špatně...

6 Ginger White Ginger White | Web | 8. prosince 2016 v 13:05 | Reagovat

[4]: Já děkuji za přečtení.. Jo. Vlastně mi to trochu pomohlo.

[5]: To ano. Děkuji za komentář. :)

7 Twotika Twotika | E-mail | Web | 8. prosince 2016 v 19:27 | Reagovat

Je škoda, že moc takových šťastlivců jako ty není, hodně ti přeju, aby jsi to vydržela i dál, protože bude lehké, do toho znovu spadnout.. Sice moc nevím o čem mluvím, ale takových lidí jsem viděla hodně, až mi to není příjemné, byla jsem v jejich společnosti a není to hezké, takže jsem ráda, že jsi nedošla až takhle daleko a utnula to ve správnou chvíli, i když to asi i tak bylo pozdě :) Je hezké, že jsi to takhle dokázala napsat, už tím jsi nám ukázala, že jsi se dokázala posunout dál a dokonce se s tím svěřit úplně cizím lidem. :) V tom tě obdivuji :)

8 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 9. prosince 2016 v 19:40 | Reagovat

teď už vypadáš líp :P

9 Ginger White Ginger White | Web | 10. prosince 2016 v 15:47 | Reagovat

[7]: Moc děkuju. No já to moc jako hrdinství neberu. Těžší je pro mě svěřit se někomu blízkému, než to psát sem Vám. :)

[8]: No aspoň, že tak. ;)

10 Renáta Chudobová Renáta Chudobová | Web | 11. prosince 2016 v 19:24 | Reagovat

Moc smutné čtení. Jediné pozitivum je vlastně důvod, proč jsi to napsala a za to máš ode mne palec nahoru :-) Hodně štěstí a vytrvalosti :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama