Prosinec 2016

Šťastný nový rok!

31. prosince 2016 v 12:01 | Ginger White |  Mé myšlenky
A je tu zase můj nejneoblíbenější den v roce, kdy na mě přicházejí deprese, že utekl další rok a já nejsem ani o trochu blíže ke svým snům. Horší je, že vím, že si za to můžu sama. A ano, rozhodla jsem se napsat upřímný článek bez všech těch cukrátek, lží a růžových brýlí.

Pro mě byl vždy tento "slavnostní den" jen jako zástěrka toho, že se zase všichni zchlastají jak dogy a dříve jsem se k takovým lidem i řadila. Ten, kdo to tu trochu zná a něco o mně četl, ví, že jsem bývalá zastánkyně drog a alkoholu. Nicméně poslední 2 roky se držím, a proto je pro mě oslava nového roku ještě hroznější než dřív.

Ráda trávím čas se svými přáteli a přijde mi tak trochu zbytečné dnes sedět doma. Na druhou stranu všichni víme, jak to dopadne. Půjdeme si někam sednout a já tam nebudu půlku lidí znát. Fajn. Představíme se a já stejně zapomenu do 10 sekund jména všech přísedících, i když nechtěně. Zjistím, že třičtvrtě těch lidí mele blbosti, ale abych nekazila zábavu a nebyla za bručouna, budu se usmívat a kývat.

Za chvíli už začnou být všichni na mol, protože zatímco já usrkávám svůj třetí gintonic, oni si stihli dát 5 panáků a vypít 10 piv. Budu si myslet svoje a pomalu vymýšlet strategii, jak utéct zpátky domů, aby si toho nikdo nevšiml. Odbije půlnoc a já zjistím, že dostávám novoroční polibek od úplně cizího člověka, což by nebylo tak strašné, kdyby z něj netáhl rum a cigarety a já bych si nevzpomněla na všechny ty vykouřené krabičky a nedostala na to cigáro chuť taky.

Koukneme se na ohňostroj, u kterého ohluchnu a ještě si budu říkat, co chudáček pejsek doma, jestli se moc nebojí. Potom se konečně pomalu vytratím a znavená a smradlavá z hospody padnu do postele. Místo sladkého spánku mne však čeká akorát tak rámus do 6 do rána a druhý den budu muset poslouchat všechny, jaká to byla zase skvělá párty a jak je jim špatně, zatímco si budu myslet své a přemýšlet, co bylo tak super na tom, že se zchlastali všichni jak hovada.

:D

Nicméně všem vám přeji hezký silvestrovský večer. Ať ho prožijete s těmi, které máte rádi a ať na chvíli zapomenete na všechny strasti. Nepřehánějte to s alkoholem a myslete na bezpečí své i ostatních, až budete se třemi promilemi odpalovat petardy. Mám vás ráda a jsem vděčná za to, že sem chodíte!

Šťastný nový rok Vám přeje vaše "bručounská" Ginger White!

David Bowie - kresba

29. prosince 2016 v 14:33 | Ginger White |  Mé výtvory
Velkou součástí mého života je hudba. No a člověk, který se mi zaryl do srdce a drží se tam už několik let, je David Bowie. Vždy jsem si říkala, že je blbost, aby hudba někoho vytáhla z depresí nebo mu v životě pomohla. Potom jsem ale uslyšela tohohle úžasného nadpozemského geniálního umělce a byla to láska na první poslech a později i pohled. Davida miluji a jeho smrt pro mě byla velkým šokem. Ráda si ho tedy oživím alespoň na papíře. Upřímně jsem čekala trochu lepší výsledek, tak snad se někomu bude líbit. ;)


IV.kapitola - Dotyk Ďábla

29. prosince 2016 v 13:22 | Ginger White |  Mé výtvory
Další pokračování jednoho z mých prvních příběhů. :)

Celou chladnou a nepříjemnou noc jsem nespal. Neustále jsem přemýšlel nad tím, co bude dál. Nechtěl jsem do Kristinina případu rýpat, už kvůli policii, ale nemohl jsem se ubránit pokušení, které mě sžíralo více a více. Věděl jsem, že Viktor s tím má něco společného, zatím jsem ale netušil, co.

Vstal jsem celý rozlámaný, postavil si na kafe a šel pro ranní noviny. Celkem normální ráno, až na to, že se na mě hned na titulní straně usmíval Kristinin ,,skoro otčím". Nalistoval jsem určenou stránku a pomalu se usadil. ,,Nevlastní dcera významného advokáta byla zabita. Je psychopatický doktor jejím vrahem?". Musel na mě být pohled k zasmání. Vykulil jsem oči, spadla mi brada a nevěřícně jsem se koukal na noviny. Trvalo mi snad pět minut, než jsem se odvážil číst dál.
,,Nevlastní dcera významného advokáta Viktora Sienkewicze byla v sobotu večer zavražděna ve svém vlastním bytě. Prý se jedná o obzvlášť závažný zločin, k němuž se kvůli jeho brutalitě nechtějí místní policisté vyjadřovat. Jediná stopa vede ke známému psychiatrovi Antoniu Luchettim. Ten sám vinu odmítá, i když přiznává, že je posledním člověkem, který Kristinu té noci viděl…"

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Jak se to proboha dozvěděli? Uvědomil jsem si, že teď bude poněkud těžší pátrat po tom, co se stalo a motat se kolem Viktora, protože by si to zřejmě spousta lidí vyložilo špatně. Zvědavost byla však silnější a neboť jsem měl volno, vymýšlel jsem plán, jak se k Viktorovi přiblížit, aniž bych byl nápadný. Jasně, Google. Že mě to nenapadlo dřív. Google ví všechno. Zadal jsem jeho jméno do internetového vyhledávače a pročítal se tisíci články o tom, jak úžasný, mocný a úspěšný je. Díky bohu, že jsem tak trpělivý, protože až skoro na konci mého tří hodinového hledání jsem našel zajímavou stránku. Byla to stránka menší satanistické sekty a její guru nebyl nikdo jiný, než sám mocný Sienkewicz. Sekta působila v našem městě. Byli to fanatici, převážně muži, co žili tou nejtemnější a nejodsuzovanější vírou. Satanismem. Viktor pro ně byl někdo, kdo jim předává příkazy od samotného pána a kdo je jejich spojením s peklem. Bože můj, pomyslel jsem si. Léčil jsem už spoustu lidí, které k sobě vtáhla sekta a ať už se jednalo o jakoukoliv, vždy to byl těžký případ. Lidé jsou jako náměsíční. Nechávají se ovládat a řídit si život. Jsou jako hadrové panenky v pařátech vzteklých psů, kteří se jen tak nepustí a snaží se vyždímat i poslední kapku z jejich zničeného života, jen pro svůj vlastní prospěch.

Vrátil jsem se zpět ze svých myšlenek a pokračoval ve čtení. Lidé, kteří se chtějí k sektě přidat, se musí zapřísahat mlčenlivosti a také projít blíže nespecifikovaným rituálem, při kterém odevzdají svou duši tomu nejvyššímu, samotnému Ďáblu..

E.A.Poe - kresba

27. prosince 2016 v 13:14 | Ginger White |  Mé výtvory
K Vánocům jsem od bráchy a jeho nastávající dostala nové vybavení. Fakt krásné. Nové tužky, uhly, skicák, plátna, štětce, barvy, gumy, ořezávatka.. No udělali mi obrovskou radost. Tak jsem to musela hned vyzkoušet, a protože čtu momentálně Edgara Allana Poea, tak jsem se rozhodla pro něj. Snad se zalíbí. ;)


Šťastné a veselé!

24. prosince 2016 v 10:14 | Ginger White |  Má maličkost
Krásné sváteční dopoledne moji drazí! :)

Všem bych Vám ráda popřála krásné Vánoce. Ať se Vám splní ta nejtajnější přání a ať máte možnost je strávit se svými nejbližšími. Nezapomínejte na své staré i nové kamarády a tyto dny odpočinku a lásky si náležitě užijte. Také přeji hodně štěstí do nového roku. Hlavně ať jste zdraví, protože to je to, co je hlavní. A také se mějte rádi a pusťte lásku a mír do svého srdce. Myslete na to, že tvoříme svět pro naše děti. :) No a v neposlední řadě také oslavujte s Mírou, ať není o svátcích sám, a také s mírou, ať se v novém roce můžeme všichni znovu sejít.

Mám Vás ráda a děkuji, že sem chodíte. V novém roce se pokusím starat o blog pečlivěji a více.

Vaše "milující" Ginger White


Hinata (Naruto) - kresba

23. prosince 2016 v 10:06 | Ginger White |  Mé výtvory
Tak když už jsem v tom, tak jsem si nakreslila i Hinatu z Naruta. :) Už začínám mít pěknou sbírku těchto kreseb, ale ráda bych se zlepšovala co nejvíce, a tak kreslím a kreslím, protože opakování je matka moudrosti, že jo.. A já potřebuji ještě hoooodně trénovat. Snad se bude líbit a snad se budu opravdu zlepšovat. ;)

Minato - kresba (Naruto)

20. prosince 2016 v 18:29 | Ginger White |  Mé výtvory
Hádejte co! Další kresba z Naruta, protože jsem se rozhodla, že už nic jiného vytvářet nikdy nebudu. :D Ne vážně. Dnes sedím v práci a měla jsem takovou chuť si nakreslit Minata, že jsem to po příchodu domů musela udělat. Tak snad se alespoň někomu zalíbí, je to takový rychle načmáraný. ;)



Dotyk Ďábla - III.kapitola

18. prosince 2016 v 11:28 | Ginger White |  Mé výtvory
A další pokračování jednoho z mých prvních příběhů. Snad se bude líbit a předem se omlouvám za jakékoliv pravopisné chyby. Je to už dlouho a já jsem moc líná na to, abych to opravila. :)


To ráno bylo ošklivě. Ospale jsem vyhlédl z okna, ale přes hustou mlhu jsem sotva viděl na vlastní zahradu. Večer předtím jsem si našel Kristininu adresu a byl jsem odhodlaný jet tam a najít přítele její matky. Ani nevím, proč jsem byl tak zaujatý. V poslední době jsem se plácal od ničeho k ničemu, ale touha zjistit, co se skutečně stalo, byla spalující. Oblékl jsem se, nasedl do auta a vyrazil. Silnice byla prázdná. Všichni už byli v práci a ti ostatní radši ani nevycházeli. Nedávno jsem byl na přednášce o tom, jak dokáže počasí ovlivnit jednání člověka. Zajímavá studie.

Po půl hodině jízdy jsem byl na místě. V dlouhé ulici se na sebe těsnaly staré domy a vzbuzovaly tak pocit, že jsou ještě vyšší. Pro člověka trpícího klaustrofobií děsivý pohled. Co ale teď? Kristinin dům byl obehnán policejní páskou. Říkala, že matka bydlí o dva domy dál. Rozhodl jsem se, že chvíli postojím a uvidím. Nemusel jsem čekat dlouho. Z velkého cihlového tmavého domu vyšel vysoký hubený muž. Měl delší blonďaté vlasy a pronikavé zelené oči, kterými se chladně rozhlížel po okolí. Černý kabát mu splýval až ke kolenům a všiml jsem si, že nosí na levé ruce zlatý prsten s černým kamenem. Hned mi došlo, že je to on. ,,Drákulovský" poznamenal jsem si a nedivil jsem se, že z něj neměla Kristina dobrý pocit. V tu chvíli na mě spočinul pohledem. Projel mnou mráz, ale nemohl jsem od jeho pohledu odtrhnout oči. Chvíli jsme na sebe zírali. Nakonec se na mě ledově pousmál a mrkl jedním okem. Rychle jsem se sehnul a dělal, že něco v autě hledám. Vím, dětinská reakce. Když jsem zvedl hlavu, už tam nestál. Nastartoval jsem auto a ujížděl co nejrychleji domů. Ani nevím, co mě tak vyděsilo. Ten den jsem měl ještě dva pacienty. Nedokázal jsem se však soustředit, protože jsem na něj neustále myslel.



Nikdy nehodnotím člověka podle vzhledu. Jsem psychiatr, ani to nedokážu. A tak jsem stále nemohl přijít na to, proč nemůžu Viktora, tak se onen muž jmenoval, pustit z hlavy. Viktor Sienkewicz. Původem z Polska. Povoláním advokát. Říká se, že advokáti podepisují smlouvy s ďáblem. Tenhle člověk však vypadal, jako by byl ďáblem sám.

Home Sweet Home

15. prosince 2016 v 18:19 | Ginger White |  Téma týdne
Od rána mi lítají myšlenky sem a tam a tam a sem a nemůžu se vůbec soustředit na nic. V práci jsem byla nepoužitelná, protože všechno byo zajímavější než to, co jsem měla dělat. Co minutu jsem přemýšlela nad jinou blbostí. A taky nemůžu přijít na to, jestli jsem tu otázku někde četla, nebo se vynořila v mých představách, ale měli byste radši kravskou hlavu a lidské tělo, nebo lidskou hlavu a tělo krávy? :D Upřímně doufám, že to není můj výmysl, ale když se nad tím zamyslíte, je to vlastně celkem hluboká otázka..

Dost! Potřebuji se vrátit k tomu, co jsem chtěla původně psát. No prostě vždy, když mi takhle hlavou lítají myšlenky jako splašený poledne, tak mi pomáhají procházky. Procházky v mém rodném městysu. Městys. :D Prostě mi přeskočilo dneska no. Takže strašně ráda se tu procházím, protože je to tu krásný. Tečka. Konec.

Byli jste někdy na Šumavě? Byl někdo z vás na Modravě nebo Prášilech? Viděl někdo z vás Černé nebo Čertovo jezero? Bílou Strž? Západ slunce z Pancíře nebo jeho východ z německého Javoru? Kdo ano, tak mě pochopí.

Žila jsem chvíli v Praze. Praha je krásná. Tedy některé její části.. Mám to tam ráda. Ty možnosti, všichni ti lidé a cizinci, obchodní centra, architektura, památky, akce, hospody. Ale prostě to pro mě asi není ono. A až potom, co jsem se vrátila zpět na Šumavu, mi došlo, jak krásné to tu je. A styl života? Všichni pořád nadávají, jak je to na vesnicích a v malých městech strašný, že se všichni znají a někdo se uprdne na jednom konci a na druhým konci to ví ještě dřív, než se to stalo a tak dále.. Nicméně mně se to líbí. Známe se tu. V pět začneme grilovat na zahradě, v šest už je nás tam o 10 víc. Každý něco přinese, bavíme se. Přijdete do baru a vždy narazíte na někoho známého. A když ne, tak znáte alespoň barmana. :) A ten klid. Potřebuju si srovnat myšlenky a od všech na chvíli vypadnout. Vezmu psa a jdu. Můžu se procházet hodiny a hodiny a nebo jen tak sedět v přirodě a nemusím na nikoho narazit. Teď mě tak napadá, že je to ráj pro sebevrahy.. Ne vážně, já dneska neudržím kloudnou myšlenku.

Chci tím prostě říct, že mi ten život tady vyhovuje. Miluji to tady. Jsem tu blíž k přírodě a to zvíře uvnitř mě je tu spokojené. Prostě kdo to tu zná, musí souhlasit. A pro vysvětlení. Původně jsem chtěla psát úplně jiný článek, ale protože jsem už při prvních slovech zapomněla, co jsem chtěla, je z toho tohle. Tak se omlouvám, že jsem vás okradla o tu chvilku, co jste tohle četli. Za odměnu přidávám fotky z procházky na Poledník, abyste se taky pokochali. ;)

Ty popadané stromy, to ještě zbylo po orkánu Kyrill.




Tady mi tu fotku trochu kazí tatí s Rose, ale co se dá dělat. :D V pozadí je vidět Poledník.


Vaše "šumavumilujícítřeštidlo" Ginger White

Dotyk Ďábla - II.kapitola

10. prosince 2016 v 15:45 | Ginger White |  Mé výtvory
Pokračování jednoho z mých prvních příběhů, tak přimhuřte oči. Snad se bude líbit. ;) Jinak se nebojte, já vím že jsou tam trhlý jména, pravopisné chyby a také vím, že tahle kapitola zní jako laciná televizní detektivka.


,,Jo, vždyť už jdu.." křikl jsem ke dveřím, za kterými někdo netrpělivě zvonil, jako by mě snad mohl slyšet. Otevřel jsem a překvapeně pohlédl na tři drsně vyhlížející policisty s vážným výrazem ve tváři. ,,Pan Luchetti?" zmohl jsem se jen na přikývnutí. ,,Můžeme dál?" zeptal se mne ten nejvyšší a zřejmě i nejvýše postavený policista. ,,Jistě, co se děje?" .. ,,Je Kristina Filipowicz vaše pacientka?" .. ,,Ano, to je, dnes jsme zrovna měli sezení, co se děje?" zeptal jsem se podruhé poněkud nervózněji. ,,Před dvěma hodinami byla nalezena mrtvá ve svém bytě." .. ,,Proboha.. Jak se to stalo?" neskrýval jsem zděšení .. ,,Vypadá to na vraždu. V kolik hodin odsud odcházela?" .. ,,Naše sezení končilo v půl šesté." Policista významně nadzvedl obočí.. ,,Takže jste jí viděl jako poslední.." .. ,,Podezříváte snad mne?" .. ,,Musíme prověřit všechny možnosti pane Luchetti. Nezmínila se o tom, že by jí někdo obtěžoval nebo pronásledoval?" .. ,,Ne, o ničem takovém nemluvila." .. ,,A proč se u vás léčila?" .. ,,Promiňte, ale tohle vám nemůžu říct. Jsem vázán lékařským slibem." .. ,,Pane Luchetti, tam venku se někde potuluje vrah, který s největší pravděpodobností bude vraždit znovu. Takže jestli nechcete mít na svědomí další životy, tak se vykašlete na lékařský slib a řekněte nám, co víte." .. ,,Dobrá. Měla jen nějaké noční můry, ani nevím z čeho, nic vážného.." zalhal jsem automaticky .. ,,Fajn, díky. Kdybyste si na cokoliv vzpomněl, tady máte mojí vizitku. Dobrou noc."



Ještě jsem tak dobré tři minuty stál u dveří s vizitkou v ruce a zíral do stěny. Inspektor Francesco. Bezva. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Ještě dnes jsem s Kristinou mluvil. Došel jsem ke stolu, nalil si koňak a sedl do křesla. Zkoušel jsem si vzpomenout, jestli se nezmínila o něčem, co by mohlo nasvědčovat tomu, že by jí chtěl někdo zavraždit. ,,Cítím z něj zlo.." zněl mi v uších její hlas. Na tom muži mi něco nesedělo. Rozhodl jsem se, že se na něj zkusím zaměřit sám. Mám zde všechny složky pacientů a Kristina bydlela jen o pár domů dále než její matka. Zítra ráno si ho trochu proklepnu. Uvidíme, co z toho vyleze. Po chvíli přemýšlení a další sklence koňaku jsem se ponořil do říše snů. Tu noc bych si vychutnal více, kdybych byl tušil, že je to na dlouhou dobu jedna z posledních poklidných nocí. Hned od dalšího dne měla začít má pomalá trnitá cesta rovnou k pekelné bráně.