Listopad 2016

Vánoční atmoška

28. listopadu 2016 v 18:12 | Ginger White |  Mé myšlenky
Včera byl první advent.. Což byste si nejspíš nevšimli, kdybych to sem nenapsala. Proto to sem píšu, že jo. A také proto, že mi ty začátky článků prostě nejdou sakra! Nicméně, pro mě je období adventu obdobím klidu, míru a spokojenosti. Možná, že beru tohle předvánoční období až moc infantilně, ale já si v tom prostě libuji.

A mým největším dárkem k Vánocům je to, že jsou Vánoce. :)

V posledních letech jsem si ale musela vymyslet pár pomocníků k navození té pravé předvánoční atmosféry, a to proto, že i když žiji na horách, zažívám toto období "na blátě". No a bez toho sněhu to prostě není ono, co si budeme povídat. A co mi tedy pomáhá k navození té pravé vánoční nálady?

HUDBA

Samozřejmě. Ještě aby ne. Hudba je velkou součástí mého života. To pak stačí v rádiu zaslechnout Last Christmas od Wham!, All I Want for Christmas od Mariah Carey nebo tu mou oblíbenou vánoční od Lennona a hned mám na tváři úsměv a vidím se, jak sedím pod stromečkem se svými nejbližšími. No a sem tam i nějaké ty koledy. Ovšem ne české, spíše něco od Sinatry nebo Presleyho. :)

FILMY

Jeden z takových mých vánočních rituálů je shlédnutí všech mých oblíbených zimních filmů. Mám všechny filmy rozdělené do ročních období. Je to divné? No mezi ty nejoblíbenější dílka patří Ukradené Vánoce Tima Burtona, Střihoruký Edward nebo Grinch. Jednoznačně nejlepší vánoční film je pro mě ale Láska Nebeská, i přes to, že na romanťáky vůbec nejsem. Tenhle hvězdami přeplněný počin mě výdycky zahřeje u srdíčka. A pokud se najde stejný blázen jako já, tak myslím, že stačí napsat jen prosté Alan Rickman.. ;) Musím se přiznat, že moc nejsem na pohádky a mám jich jen pár oblíbených, většinou českých. Mám ale ráda, jak dávají na svátky spoustu starých českých filmů. Eva tropí hlouposti, Revizor, Limonádový Joe nebo Přednosta stanice, to je moje gusto. A pak se tedy pokaždé koukám na vánočního Mr. Beana a na ten díl Přátel, jak je tam Ross za vánočního pásovce. :D

VÝZDOBA

No to je asi taky jasné. Adventním věncem počínaje, přes různé svíčky a blbůstky domů, až k vánočně nazdobeným truhlíkům na oknech. Na tohle jsme tak trochu blázni doma. Vypadá to ale krásně. Užívám si ale i výzdobu ve městě, stromek a miluji vyzdobené obchoďáky. To si pak na chvíli přijdu jako v té Lásce Nebeské. Když se procházím po nějakém tom OC, z repráků zní Christmas is all around me.. a všude kolem jsou vynervení lidé. To mě baví. :D

SVAŘÁK, GROG, PUNČ, MANDARINKY A VÁNOČKA

Bez svařáku si snad Vánoce ani nedokážu představit. Má spotřeba je možná až alarmující, ale mně to prostě chutná. No a mandarinky. To je jasný. Zvláštní ale je, že je jím jen v zimě. V jiném ročním období bych do sebe tu mandarinku nenacpala,ani kdyby to bylo to poslední jídlo na světě.. :D

AKCE

Jednoznačně. Letošní první advent jsem trávila tak, že jsem se na našem rozsvěcení stromečku proměnila na chvilku na pracovnici Ježíškovy pošty. Děti si ke mně chodily psát dopisy, dostaly ode mě razítko a takové krásné vyřezávané andílky a čertíky. Sice je to součást mé práce, ale byla jsem tam ráda. Byl tam totiž svařák! :D I když po těch 3 hodinách, kdy jsem měla zamrzlý úsměv a ruce se mi zimou klepaly tak, že jsem měla problém se razítkem trefit na papír, jsem na malinkou chvilku začala pochybovat o kouzlu celé té akce. Pak ale zazpíval sbor, rozsvítil se stromek a já byla zase spokojená. :)

Samozřejmě je toho více. Zdobení perníčků, pečení cukroví, zdobení stromku, nákup dárků, a takhle bych mohla ještě dlouho pokračovat.

Co navodí tu správnou atmosféru Vám? A jak jste trávili první adventní den?

Děkuji za přečtení.

Vaše "Vánocemilující" Ginger White

P.S.: Kdo neviděl Lásku Nebeskou, o dost přišel. ;)


Proti depresi

24. listopadu 2016 v 13:49 | Ginger White |  Mé myšlenky
Myslím, že se mnou asi většina z vás bude souhlasit, že podzim je prostě období depresí. Možná je to zarytým stereotypem, možná tím, že víme, že se blíží nový rok a my zase nic nestihli, a nebo je to prostě tím sychravým počasím a nedostatkem slunečního vitaminu D. Nicméně já jsem člověk, kterému je úplně jedno, jestli je jaro, léto, podzim nebo zima. Ke mně se prostě deprese vrací jak se jim chce, nehledě na to, jestli mám šťastné období nebo ne, jestli se stalo něco zlého nebo naopak něco dobrého. A teď nemluvím o takových těch depresích nedepresích. Mluvím o stavu, kdy se vám nechce nic. Kdy se kolikrát nevyhrabu ani ráno z postele, natož abych přes den normálně fungovala. Nejím, nespím a s nikým nekomunikuji. Takové jsou moje deprese. A přímo bránit se jim ani nejde, jen snad medikamenty.

Ráda bych ale napsala o tom, co mi pomáhá držet se při životě v období, kdy deprese nejsou tak zlé a o něčem, co mi i pomáhá prodlužovat období klidu a zkracovat to špatné. Nejvíc ke mně tenhle nezvaný host v podobě splínu přichází, když nemám co dělat. Proto se snažím neustále něčím zaměstnávat a ráda bych se zde o těchto věcech rozepsala. Možná tím inspiruji i někoho z vás. :)

PRÁCE

Asi začnu činností, která mi zabíra v životě nejvíce času, a tou je práce. Mám práci, ve které záleží hlavně na tom, abych dohotovila svou povinnost. To znamená, že pokud si na jeden den naplánuji, že zapíšu tyhle a tyhle faktury a zkontroluji tyhle a tyhle karty a stihnu to do 12, tak půjdu domů ve 12. Pokud si naplánuji práce víc, půjdu domů třeba až večer. Svou práci mám celkem ráda, a protože mě deprese nejvíce chytají právě doma, tak se snažím v ní trávit co nejvíce času. Hodně lidí mi říká, že jsem workoholik. Já to však beru jako takovou malou osobní terapii.

PES

Ano, pejsek hned na druhém místě, a to proto, že tu pro mě vždycky je. Často s Rosie chodím na dlouhé procházky do přírody, kde si dokonale pročistím hlavu a ještě dělám něco pro svoje zdraví. No a také to samozřejmě dělám pro ní. :)

POHYB

Sport mi hodně pomáhá. U cvičení dokážu zapomenout na všechny možné starosti a tou fyzickou zátěží vlastně přebíjím tu bolest psychickou. Když si potřebuji srovnat myšlenky, tak je tu power jóga nebo plavání. Když si potřebuji zvednout náladu, ráda si zahraji s přáteli volejbal nebo badminton. A když se potřebuji vynervit, je tu posilování a cardio box.

PŘÁTELÉ

Mám vlastně asi jen jednoho přítele, kterému můžu říci opravdu vše. Když je nejhůř, tak se sejdeme a vím, že mu můžu kdykoliv zavolat. Třeba i ve 3 ráno. No a potom je tu taková naše parta. Lidi, které znám třeba už od základky. Takže pokud nechci být sama, vždy se s nimi dá podniknout nějaká akce. Ať už venku, jako ten volejbal, tak i nějaká ta párty nebo výlet.

KONÍČKY

Myslím, že člověk trpící depresemi, prostě potřebuje koníčky. Já ráda kreslím a maluji (to byste si asi nevšimli..). Také hraji na piano a kytaru a ráda píšu. Samozřejmě hudbu i ráda poslouchám. Potom tedy nějaké ty sporty. Miluji knížky a filmy, seriály. A také se ráda učím nové věci. Například studuji literaturu o psychologii a lidské anatomii, a také se zajímam o historii a trochu o politiku.

POMÁHÁNÍ DRUHÝM

No a věc, která mi také moc pomáhá a naplňuje mne, je pomoc lidem a zvířatům, kteří neměli to štěstí, že mohou žít normální život. Jak se říká, nikdo nemůže zchudnout tím, že přispěje na potřebné. Posílám měsíčně peníze na Unicef, dětem, které to potřebují. Podporuji organizaci HeForShe, která bojuje proti genderovým rozdílům ve společnosti. Podepisuji petice a podporuji organizaci Greenpeace. Ale nebojte, nejsem jeden z těch zelených bláznů, co se přivazuje ke stromům. No a také podporuji projekt Meat Free Monday. O všech těchto organizacích si můžete přečíst po kliknutí na loga v menu. Žiji na Šumavě, takže chodím dobrovolně sbírat odpadky do lesů a nosím zvířatům jídlo do krmelců.

Myslím, že ty hlavní body jsem sem vypsala. Doufám, že vy netrpíte takovými depresemi jako já, protože to nikomu nepřeji. A pokud přece jen, snad vám můj článek alespoň trochu pomůže. No a těm, kteří litují, že článek četli, se chci omluvit, že jsem je připravila o těch pár minut.

Vaše "držící se" Ginger White

Kresba na přání

17. listopadu 2016 v 15:30 | Ginger White |  Mé výtvory
Tak. A teď uvidíte, jak to dopadne, když Ginger White poprosíte o konkrétní kresbu.. Nedělejte to.. Ne, dělám si srandu. ;) Gitty93 z blogu www.gitty93.blog.cz mě poprosil o to, abych se pokusila o následující obrázek. A tak bylo přání vyslyšeno a já se o to dnes pokusila.

Je strašně zvláštní kreslit pro někoho cizího obrázek, který jsem si sama nevybrala. O to víc se asi člověk snaží, o to víc to také podělá, ale je to fajn zkušenost. Nicméně s výsledkem jsem celkem spokojená. Vy ode mě čekáte asi víc, já od sebe ale čekala míň. Takže je to vlastně v pořádku. :)

Snad se bude líbit. Pokud máte také přání na nějaký obrázek (hlavně tedy mangu a komiksy, na nic jiného si netroufnu), tak mi posílejte své návrhy na topoftheworld@email.cz a já se pokusím vyhovět. :)

Tady originál:



A tady ta má patlanice. Vím, že to vypadá tak jako nedodělaně a je tam spousta špatně udělaných detailů, ale já se bála, že když ještě něco udělám, že to zkoním úplně. :D


Šetřit, šetřit a šetřit..

17. listopadu 2016 v 10:05 | Ginger White |  Mé myšlenky
K napsání článku na toto téma jsem byla snad až donucena okolím. Vlastně já většinu článků píši hlavně o tom, kde mě kdo zaujal, potěšil nebo naštval. Teď bych ráda napsala o tom, co mě ze začátku i celkem těšilo, ale teď už mi to leze neskutečně na nervy. Řeč je vlastně o prosté otázce: "Ty jo, ty se máš, že máš tolik peněz. Ty si asi hodně vyděláváš, že?". Nebo: "Tobě rodiče dávají nebo dali hodně peněz, viď? To se někdo má no..".

Nejdříve pro ujasnění. Není to tak, že by naši byli nějaký milionáři. Ani já nejsem. Jen jsme vždy měli tolik peněz, abysme si koupili tak nějak vše, co potřebujeme a sem tam i něco, co chceme. Také nechci psát tento článek, abych nějak vyzdvihla svou finanční situaci. To si myslím, že ode mě ani lidé, co sem chodí častěji, neočekávají.

Jde ale hlavně o to, že kolem sebe vidím lidi, kteří na tom nejsou s penězi nejlépe, ale přitom by si mohli žít královským životem, o kterém se mi nikdy ani nesnilo. Rozhází všechny peníze za blbosti, neumí šetřit, kupují si zbytečné věci jen na to, aby se s nimi mohli chlubit a pak za rohem brečí a jí týden starý chleba. Kam dali ti lidé mozek? Bohužel se mi zdá, že takových případů kolem mne přibývá.

Uvedu příklad. Mám známého, který pochází z velmi bohaté rodiny. Jeho tatínek dělá dlouhá léta manažera v Německu a jeho maminka je prosperující podnikatelka. Jen jeho táta bere více peněz, než moji rodiče dohromady. Jezdí si na luxusní dovolené a kupují drahé značkové oblečení. Každý rok úplně nové auto a na Vánoce je za všemi těmi dárky u stromečku nevidíte. Vypadá to dobře, že? Až na to, že byt se jim pomalu rozpadá, protože nemají peníze na to, aby investovali do bydlení. Mají dluhy, kam se člověk podívá. Dokonce můj známý nešel do školy, protože si rodiče nemohli dovolit zaplatit mu vysokou a kolej nebo bydlení. On sám, zvyklý na to, že rodiče vše zaplatí, nepracuje. Bydlí u nich ve svých 25 letech a nechává se živit. Vždyť oni přece musí ukázat okolí, že na to mají..

Až je mi z nich smutno. A pak přijde kamarád za mnou a ptá se mě, kde jsem vzala všechny ty peníze. Jak si mohu dovolit koupit si tohle a tohle a jet tam a tam, a přitom mít stále základ, kdyby se náhodou něco stalo. Byla jsem od mala vedená k tomu, že se má šetřit. Moji rodiče trávili v práci v mém dětství hodně času. Táta dělal i "čtyřiadvacítky" a mamka měla jeden čas 3 práce. Skoro jsem je neviděla a hodně času jsem trávila u babičky, která mě vždycky učila, že je každá koruna dobrá a vypěstovala ve mně dobrý a hlavně zdravý vztah k penězům. Aby ne! Sama dělala celý život na statku, stejně tak jako děda. Plat měli průměrný. Vychovali a zabezpečili dvě děti, kupovali nová auta, mají vlastní byt i s pozemkem a procestovali skoro celou Asii! :)

Moji rodiče se po čase uklidnili a začali pracovat normálně. Začali ale také šetřit a vtloukli mi podobný základ, jako moji prarodiče. Máme na nové auto, ale proč ho kupovat, když staré stále funguje? Mamka chtěla novou kuchyň. Pár věcí koupili a zbytek si vyrobili a namontovali sami. Uznávám, že se při tom skoro rozvedli, ale kuchyň, která by je stála 80.000,-, je vyšla na necelých 40.000,-.. Drahé dárky na Vánoce? Vždyť největší radost udělá člověku osobní a někdy i vlastnoručně vyrobený dárek!

A jak šetřím já? Jídlo si kupuji tak, abych ho spotřebovala. Téměř nic nevyhazuji. Když mi zbyde oběd, dám ho do mrazáku a vyndám na jindy. Staré pečivo? Klišé, ale nechávám ho zvířatům do krmelců a koním. Vystačím si s oblečením ze sekáčů. Stejně zde nakupuji radši a najdu oblečení, které skoro nikdo jiný nemá. A hlavně pracuji od té doby, co jsem vyšla ze školy. Nemám stálou práci. Chytám se nabídek kolem a baví mě to. Chvilku jsem si vydělávala v Praze, chvilku v Německu, teď jsem se vrátila zpět domů. Platím internet, telefon, nájem, zdravotní pojištění a další potřebné věci. Přispívám také pravidelně charitám pro dobrou věc, bohužel musím platit celkem drahé léky a ráda kupuji dražší kosmetiku. Přesto zvládnu ušetřit tak, že jsem každý měsíc pár tisíc v plusu.

A že vypadám jako někdo, kdo si peníze neužívá? :) To ne. Jsem studovaná ekonomka, a tak vím, že se peníze mají vracet zpět do oběhu, aby se ekonomika mohla rozrůstat. Ráda utrácím za knihy, hudbu a dražší víno nebo whisky. Sem tam nějaký ten koncert nebo divadlo. Na dovolené čas od času zamířím také a ráda si užívám s kamarády na párty nebo v dobré restauraci. A asi už po miliontý to napíšu. Pořád u toho zvládám šetřit. A víte proč? Protože vím, co si mohu dovolit. Zkuste to a nebudete věřit vlastním očím, kolik se dá například na jídle ušetřit.

Tak jo. Možná trochu nezáživný článek na můj vkus, ale potřebovala jsem to ze sebe vypsat. Mohla bych psát dál a dál, třeba o tom, jak mě štve, že lidé plýtvají apod. To zase ale jindy.

Děkuji za přečtení.

Vaše šetřilka Ginger White

Aurora ♥

15. listopadu 2016 v 17:27 | Ginger White |  Srdeční záležitosti
Už je to dlouho, co jsem naposledy přidávala nějakou tu srdeční záležitost. I když pravda, používám tyto články, když nemám tolik času, ale chci dát čtenářům vědět, že jsem ještě naživu a všechny ty tabulky a čísla v práci mne nezabily.

Tentokrát bych se ráda podělila o úžasnou norskou zpěvačku Auroru Aksnes, vystupující pod jednoduchým Aurora. Narazila jsem na ní náhodou, ale byla to jedna z těch lepších náhod. Znáte takové to období, kdy se vám líbí nějaká hudba a vy úplně vypustíte všechny své oblíbené interprety a posloucháte jen a jen tu danou tvorbu? U mě to většinou bývá přechodné období a právě to teď mám s touhle křehkou blonďatou vílou. :)

Její hudbu bych popsala asi jako Darkfolk.. Existuje to vůbec? Zamilovala jsem se do jejího hlasu, melodií a do samotných textů. Je škoda, že jsem na ní nenarazila dříve. Také se u její tvorby výborně tvoří, je velmi inspirující. A její klipy? Fascinující.

Tak doufám, že se třeba najde nějaký další člověk, který téhle éterické bytosti propadne.

Píseň Runaway.


A tady píseň Under the Water z živého vystoupení, které strašně ráda sleduji a poslouchám. Sakra. Ta holka má fakt talent! :)


zdroj: youtube.com

Ilustruji knihu

13. listopadu 2016 v 9:53 | Ginger White |  Mé výtvory
Já si nemohla ten nadpis odpustit, i když byste od něj asi čekali více, než vám chci sdělit. Pravda je, že ilustruji a jsem spoluautorka knihy. Druhou skutečností je, že je to vlastně taková osobní amatérská kniha, na které pracujeme s mamkou. Je pro mou malou neteř k narozeninám a je to samozřejmě kniha pohádek.

Napadlo to mou mamku, po které jsem vší tu kreativitu, sdílenou zde na blogu, zdědila. Pohádky píše převážně ona, já je pak doplňuji a dělám k nim ilustrace. A musím uznat, že jsem asi pošetile vůbec nečekala, že se v mé mamince schovává tak tvůrčí duch. Pohádky jsou krásné. Až bude kniha hotová a předaná, zveřejním ji i tady. Zatím probíhá velké informační embargo.

Vzniklo to vlastně tak, že už jsme byly tak trochu znechucené neustálým nakupováním drahých dárků a předhánením se s ostatními. Znáte to. Já už se přes rok snažím donutit ostatní členy rodiny, abysme udělali takové i Vánoce. Zatím se nepovedlo, ale pomalu se k tomu blížím. Třeba mému tátovi jsem dala k narozeninám obraz, který jsem vytvářela a myslím, že byl rád. Má ho daný u postele. :) I s mým nejlepším kamarádem si dáváme většinou dárky vyrobené.

Co se týče ilustrací, musím se přiznat, že malinkou inspirací jsou mi obrázky z internetu. Původní nápad a samotná tvorba jsou však mým dílem. Zatím se vám pochlubím ilustrací k pohádce Houbový skřítek a byla bych ráda, kdybyste se podělili o svůj názor. Chtěla jsem, aby byly ilustrace osobní, a tak jsem se vykašlala na přesnost. Uhlem jsem je načrtla a nechala takové, jaké se mi "povedly" na první pokus. :) Myslím, že můžu prozradit, že v pohádkách se budete moci dočíst i o Modrém autíčku, Víle Mýdlence nebo o Skřítkovi Zahradníčkovi.

Barvy v ilustraci jsou zvýrazněné v počítači. Je to bez mého podpisu, tak jestli mohu poprosit, nekopírovat!


Má závislost

10. listopadu 2016 v 13:57 | Ginger White |  Téma týdne
Samozřejmě, že první věc, která mne k tématu týdne napadla, je trapně Harry Potter. Ne trapně, protože by to snad bylo něco trapného, to ne. Trapně, protože je to tak neoriginální a úplně z toho pryští ten nedostatek mé představivosti, který mne poslední dobou trápí. To asi z těch všech čísel v práci. Jsem spíš kreativec, než abych se řídila nějakými tabulkami. S tím si bohužel mé místo tak úplně nerozumí.

Nicméně se budu řídit tím, co mne napadlo, aby ten ubohý úvod článku nebyl naprosto zbytečný. Harry Potter... Kde začít?

Pamatuji si ten první okamžik. Nevím přesně, jaký se psal rok. 2002? Možná 2003? Byla jsem ještě malá. Přišla jsem za tátou a koukala, co čte. "Hery Po.. potr? Co to je?". Očekávala jsem hloupost, protože knihám, které táta četl, jsem tenkrát moc nerozuměla. On je vášnivý čtenář. To jsem po něm nejspíš i s ošklivými koleny a "zlodějskýma" rukama podědila. Alespoň něco pozitivního. "Víš co? Tak si to přečti.." a knihu mi podal. A tak začala má celoživotní obsese.

Nedočkavě jsem čekala na každou novou knihu a samozřejmě i nový film. Čekáni jsem si krátila tím, že jsem už přečtené knihy četla znovu. Pořád dokola. Pokaždé mi přišlo, že se dozvím něco, co jsem předtím přehlédla. To mám vlastně dodnes. Byla to první kniha, která mne rozbrečela. To když zemřel Brumbál. A také kniha, která svým rozuzlením ovlivnila celý můj život. Nikdy se mne snad nic smyšleného nedotklo více, než příběh Severuse Snapea. Bylo mi 11 a celý rok jsem čekala na dopis z Bradavic. Jako blázen.

V pubertě mi příběh mladého čaroděje pomáhal utéct od reality a všeho zlého, s čím jsem se v tomto období musela potýkat. Ani nevím, kolikrát jsem četla knihy a viděla filmy. A ten pocit, když jsem seděla v kině na posledním díle a věděla jsem, že je konec? Šla jsem domů úplně rozhozená.. To jsem ještě nevěděla, že nám J.K.Rowlingová připraví pár let na to překvapení v podobě dalších filmů a divadelní hry.

Dobrodružství pokračuje!

A přesto, že už jsem dospělá, příběhem se nechávám unášet dále. U každého filmu sedím stejně zaujatě, jako poprvé a u každé knihy prožívám ty samé pocity, co před všemi těmi lety, kdy jsem držela knihy prvně. A musím se přiznat, že dodnes je v hloubi mé duše střípek naděje, že čarodějný svět doopravdy existuje a že jednou snad získám důkaz.

Děkuji za přečtení článku.

Vaše očarovaná Ginger White

"After all this time?"
"Always.."

Má kresba Dobbyho ;)


Uchiha Madara - kresba (Naruto)

9. listopadu 2016 v 15:47 | Ginger White |  Mé výtvory
Další postava z Naruta. Taková rychlokresba to byla, protože jsem neměla moc času. Přesto jsem s výsledkem celkem spokojená. Snad se někomu zalíbí. ;)


Svět zmatku

9. listopadu 2016 v 15:19 | Ginger White |  Má maličkost
A na řadě je další článek obsahující trapnou výmluvu, proč že to zase přestaly přibývat články. Tentokrát je to ale snad poprvé co nebudu lhát, když napíšu, že jsem absolutně neměla čas. I když bych možná byla radši, kdybych ten čas měla a na blog se prostě a jednoduše vyštěkla.

Minulý měsíc jsem psala, že jsem nastoupila do nové práce, že jsem celkem spokojená a jiná grandiózní pozitiva. Nicméně tento měsíc jsem byla odvolána z mé pohodlné nory v environmentálním centru a byla jsem přesunuta na lepší, ale za to náročnější místo. Vlastně mi toho ani moc neřekli. "A jaká bude náplň práce? Doufám, že nic složitého. Však víte, jsem hrozný truhlík.." .. "Nebojte slečno White, jenom nějaké zadávání do počítače, nic složitýho..". Jak hluboko mi spadla brada, když na mě paní kolegyně poprvé vyhrkla: "Vy jste měla na škole účto, že jo? Takže si pamatujete, že 501 a 518 je to a to a jak se značí peníze na cestě,ne?". Můj výraz? K nezaplacení..

Nicméně paní kolegyně je skvělá, chápe mě a trpělivě mi vše vysvětlila a vlastně doteď vysvětluje. Vesele a plna očekávání jsem se vrhla na fakturace a zjistila jsem, že mě to i celkem baví. Sedím, ťukám a čísla mám ráda. Týden uběhl jako voda a v pondělí BUM! Přišel pán, že má náplň práce je vlastně vodohospodářství, a že mají nějaký nový program, a že se tam musí zadat všechna ta data, protože to přetáhli a je to nějaký na houby, ale s tím programem ještě nikdo nějak moc neumí. "Ale vy jste strašně šikovná slečno, vy to nějak zvládnete, nashle!". A já se tři dny peru s hromadou papírů a programem, kterému nerozumím. Co na to říct? Snad jen sarkastické JUPÍ!

Jeden den se mi povedlo zapsat adresy všech subjektů, kterým se odečet dělá měsíčně. Druhý den jsem zjistila, že se ani jedna z adres neuložila, protože jsem si nevšimla, že to musím dělat přes interní číslo. Fajn. Proč ne. Mně to nevadilo. Časový limit v práci nemám. Horší bylo říct jiné kolegyni, která na mne nepůsobí moc sympatickým dojmem (samozřejmě jí ale ještě moc neznám), že si ty měsíční karty, které si dokonale srovnala, musím vzít zase zpátky a udělat jí v tom bordel, protože jsem idiot. Byla nadšená..

Včera jsem si chtěla udělat radost, a protože jsem skončila už ve 12, jela jsem na nákupy s rodiči. Dárek mému nejlepšímu kamarádovi jsem nesehnala, knihu, kterou potřebuji, jsem nesehnala a hru na XBox taky ne. Potom se mi zasekla mamka na záchodě. Ano. Čtete správně. Jsem v druhém patře nejmenovaného OC, náruč plnou knih (musela jsem si to nějak vynahradit) a zvoní mi telefon. "Ahoj zlatíčko, prosimtě můžeš přijít do přízemí na záchody a vzít sem někoho z technických služeb? Já se zasekla na hajzlíku..".. Asi jsem zlomyslná, ale trochu mi to zvedlo náladu. Technika jsem nepotřebovala. Oprášila jsem svůj zlodějský um a zámek zvenčí otevřela. Byla jsem pochválena a s podivným uspokojeným výrazem vyšla hrdě ze záchodků. To musel být pohled. Znovu se mi ale zkazila nálada, když jsem musela nechat celé jmění v lékarně..

A teď? V práci jsem to zalomila po poledni, protože jsem na to neměla už nervy. Piju ten nejodpornější čaj, který jsem kdy pila, poslouchám The Cure a koukám na vrstvu napadaného sněhu, která mi alespoň trochu zlepšuje náladu. Hm. A ještě přemýšlím, co jsem vlastně tímto článkem chtěla říct, protože jsem v záchvatu psaní tu hlavní myšlenku někde asi v půlce zapomněla. Takže se omlouvám všem, kteří se prokousávali mými zbytečnostmi a čekali, že se dozví něco zajímavého. Smůla. Já od sebe také čekala něco víc, než mou mamku zaseklou na veřejných záchodech. Asi jsem na nějaké kvalitní články moc unavená.

Nicméně snad se to v práci trochu uklidní a já budu mít na blog více času. Snažím se skloubit práci, cvičení, doktory, doučování z angličtiny (nevím proč jsem se do toho dala, musím být strašná učitelka), studium psychologie a mé lekce japonštiny, která mi absolutně nejde, a to jsem si myslela, že jsem na jazyky celkem dobrá. Proč si nepodkopat už tak nízké sebevědomí? Do toho samozřejmě něco sem tam sníst a někdy spát, vidět se s rodinou a kamarády, pomazlit psa a mám pocit, že nemám ani trochu času jen sama na sebe.

Děkuji Vám všem, kteří sem i přes mou nečinnost a občasné trapné články (viz tento) chodíte.

Vaše zaneprázdněná Ginger White

Tuhle fotku jsem našla náhodou zatoulanou v počítači a udělalo se mi smutno, když mi došlo, že je z dob, kdy jsem chodila do školy a mohla si dělat "co chci". To jsme se prostě rozhodli jet do Francie a jeli jsem do Francie. Teď už nikdo z nás nemá čas a ani já ne. :/