Září 2016

Kdo jsem?

23. září 2016 v 11:09 | Ginger White |  Téma týdne
Kdo jsem? Už tu byly články typu - 20 věcí, které miluji apod.. Ale kdo já vlastně ve skutečnosti jsem?

1) Jsem Ginger White. Můj pseudonym prošel několika změnami, než zakotvil zde. Mohli jste mne na internetu vídat například jako Maggot Ginger, když jsem na nejmenovaném webu střádala novinky z metalové a rockové hudební scény. Stejně tak jste mne mohli najít pod přezdívkou Aurelia. Nyní se se mnou můžete setkat na různýh herních portálech pod přezdívkou Topoftheworld nebo Ginger_White. A jak vlastně má přezdívka vznikla? Ginger - ne jako zrzek, ale jako filmová postava. Viděli jste Moje sestra vlkodlak? A White? To ne, že bych byla bílá. A nebo snad Lucka Bílá. Příjmení mi propůjčil umělec, který mne už dlouhá léta provází se svou hudbou, Jack White. Ehm.. a i když si někdy říkám, že to vypadá spíš jako přezdívka pornohvězdy, líbí se mi. :)

2) Jsem umělkyně. Teda.. Jsem "umělkyně". Snažím se přenést své myšlenky a věci, které mám ráda na papír nebo plátno a sem tam také napíšu nějakou tu kratší povídku nebo příběh. Na blog vše dávám hlavně z toho důvodu, abych se dozvěděla objektivní názor a mohla se tak dále zlepšovat. No a stejně jako všichni blogeři si malinko zvednout sebevědomí hezkými komentáři, i když to zase znovu spadne na nulu, jakmile zaklapnu počítač a jdu se snažit probít do normálního světa.

3) Jsem muzikantka. Zase špatně. "Muzikantka". Jsem amatérská muzikantka. Hraji na kytaru, basu, piano a bicí. Pravidelně ale jen na piano a kytaru a popravdě? Na nic z toho nehraju vůbec dobře. Ale baví mě to, a to je hlavní. Hudba mne naplňuje, jak její poslech, tak její tvorba. Myslím, že každý, kdo na něco hraje a baví ho to, pochopí ten skvělý pocit, kdy se do hraní ponoříte a na chvíli zapomenete.. :)

4) Jsem fanynka. Ano. A všeho možného. Samozřejmě, že hudby, jak jinak. Ale jsem také velký nadšenec do filmů. A to jak do starých, tak nových. Jak do českých, tak zahraničních. Nejvíc mám ráda sci-fi a fantasy, a spíše takové ty "chlapské" filmy. Na romantické komedie mne nikdo neužene, ale protože ve mne trochu té ženskosti ještě zbývá, tak Bridget si neodpustím. A seriály. GoT, TWD a jak jinak než Naruto. :D

5) Jsem milovnice. Miluji dobré jídlo. Miluji přírodu. To hlavně tu naší Šumavu. Miluji chvíle se svými blízkými nad skleničkou. Miluji zimu a sníh. Miluji noční procházky. Miluji zvířata. Miluji umění. Miluji své přátele, i když jich moc nemám. Za to jsou to ti nejlepší lidi, které znám a někdy si říkám, že si je ani nezasloužím. Miluji také cestování. Miluji Japonsko a jeho kulturu. Miluji dobrou kávu. A takhle bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. :)

6) Jsem dcera. Ne zrovna ukázková a udělala jsem spoustu špatností - ve škole počínaje a policií konče. Avšak moji rodiče jsou skvělí lidé, kteří se mne vždy snažili podpořit a já bych je za nic na světě nevyměnila. Vím, že se na ně i po tom všem mohu obrátit, že mi nikdy nezavřou dveře a se všemi problémy mi poradí. Stejně tak jsem i sestra, která má nejlepšího staršího bratra na světě, i když to začínám chápat až posledních pár let. A také teta, co má krásnou a rozkošnou neteř, které by nikdy nenechala ublížit. Jsem ráda za svou rodinu. A protože jsem zažila spoustu ztrát, právě i z okruhu rodiny, ale i přátel, tak vím, jak jsou blízcí důležití.

7) Jsem pacientka. A častá. Není to zrovna veselý bod, ale je to tak. Mám oslabenou imunitu a bohužel alergii na většinu léků. S tím i na penicilin a většinu antibiotik. A s mým počtem angín to není nic příjemného. Také trpím poruchou srážlivosti krve. Ne, že bych krvácela moc, ale právě naopak. Horší je, že mám tak trochu strach z injekcí a doktorů. Takže trochu peklo. Ale zdraví je přednější než strach (říká někdo, kdo nebyl dva roky u zubaře..). :D

8) Jsem to prostě já. Já myslím, že psát článek o sobě je dost neobjektivní, protože samolibost vyhrává a člověk o sobě stejně napíše jen vybrané věci, které ho pozvednou do výšin. Berte to s nadhledem. Možná, že jsem taková jen ve své hlavě a lidé okolo to vidí jinak.

Děkuji vám za přečtení článku. Třeba se najde někdo mne podobný. :)

Vaše "odhalená" Ginger White.

Kresba - Gaara (Naruto)

20. září 2016 v 20:51 | Ginger White |  Mé výtvory
Tak a "překvapivě" další postava z Naruta.. Nepřestanu, dokud je nenakreslím všechny! Mám do smrti co dělat..

Tentokrát jsem si vybrala písečného Gaaru, protože má malinko jiný styl, než ostatní postavy, a tak jsem to chtěla zkusit. S výsledkem jsem celkem spokojená, i přesto, že to není žádná pecka. :) Vypadá to snadné, ale není - tedy alespoň ne pro mě.

Snad se někomu zalíbí. :)


Kresba - Deidara (Naruto)

13. září 2016 v 16:55 | Ginger White |  Mé výtvory
No jo, poslední dobou samá manga, já vím.. Nějak mě to začalo bavit. :) Rozhodla jsem se pro další postavu z Naruta, tak doufám, že se bude aspoň někomu líbit. Dalo mi to celkem práci, ale s výsledkem jsem téměr spokojená.

Jinak já mám takový proces, kterému říkám přivést obrázek k životu. Tak jsem vyfotila ještě mrtvý obrázek a poté oživený (vystínovaný a někdy i vybarvený). Jediná věc, co mě štve, je ta, že Deidara vypadal lépe "mrtvý". Tedy alespoň, co se mého úsudku týče.. Jinak ano, stále jen přes webku, foťák se mnou nemluví..

Mrtvý:


Živý:


"Hrůza" dob minulých

13. září 2016 v 11:15 | Ginger White |  Mé myšlenky
Trochu děsivý nadpis na to, že v tomto článku sama sebe možná trochu schodím. Říká se, že by člověk neměl hledět na minulost, ale myslet pouze na přítomnost a budoucnost. Poznáme, jestli je to pravda. Rozhodla jsem se napsat článek věcí, které jsem dělala jako mladší. Za některé se stydím, za některé méně.

Možná, že se s někým z vás shodnu. ;)

Začněme hudbou. Ta je přece jen celkem častým tématem nás mladých.. Nedávno jsme s kamarádkou vydržely 2 hodiny s youtube a lahví vína, jen aby jsme se zasmály a trochu zavzpomínaly na staré časy. Tak například já jsem v jisté době celkem dost ujížděla na Tokio Hotel. Za to bych se možná měla stydět, ale vlastně se ani moc nestydím. Horší je to pak, když si vzpomenu na Blog 27 a jejich hit Uh la la la a Hey Boy... Myslím, že si dodnes pamatuji text.. Ale co bych něco skrývala! Vždyť já poslouchala i O-Zone! :D Díky bohu to bylo jen pár úletů, protože jinak celý život vyrůstám na tom stejném. Nějaké mé stálice mám dané v rubrice Srdeční záležitosti. Pravda ale je, že sem tam ještě inklinuji k něčemu, co by do mě nikdo neřekl. Blood on the Dance Floor nebo Jeffree Star jsou toho jasným důkazem. :)

Přejděme z hudby do sledování televize. Protože jsem se narodila v minulém století, o kterém si někteří z vás myslí, že bylo dobou kamenou a my sbírali plody, lovili mamuty a udržovali oheň, tak jsem zažila 4 základní programy - ne 160.. A kupodivu mi to tenkrát vyhovovalo víc. Dříve jsem nevěděla, na jaký program přepnout, protože všude dávali skvělý filmy. Teď to nemám kam přepnout, protože na všech 100 programech (nebo kolik jich tam je) nedávají naprosto nic. Nebo je to tím, že už máme všechno okoukané..? Nicméně na čem jsem já a vlastně nejspíš všichni moji vrstevníci ujížděli? Má největší láska byla Xena! To je moje hrdinka! :D Smallville.. No kdo by ho nemiloval. Pobřežní hlídku a Dallas jsem sem tam shlédla taky. V dětských letech to byly Power Rangers.. Transmutujeme! :D A Želvy ninja, to je samozřejmost. No málem bych zapomněla na Pokémony. Sbírala jsem i takový ty kartičky a měnila si je ve škole. Milovala jsem Akta X a Věřte Nevěřte - i když jsem se pak celou noc třásla v posteli. A v neposlední řadě věc, za kterou se možná trochu stydím - Walker Texas Ranger. Ehm.. ano. I Chuck Norris si našel na chvíli místo v mém srdci.. Jé, já bych málem zapomněla - Kobra 11 a Medicopter 117! No určitě jsem toho zapomněla o dost víc, ale tohle bylo takové to hlavní.

No a teď se dostáváme k tomu horšímu. Neboť jsem vyrůstala na přelomu let 90tých a začátku nového tisíciletí, kde se vše začalo rozrůstat a hlavně technika, tak jsem ještě v pubertálním věku narazila na sociální sítě.. ICQ bylo fajn. Měla jsem ráda ty zvuky u toho a smajlíky? K nezaplacení! Horší vzpomínky mám však na Lide.cz, které bylo v té době rozšířené o moc víc, než facebook. Nedávno jsem se totiž dostala ke svým starým příspěvkům a nevěděla jsem, jestli se mám smát a nebo brečet! :D Typické věci, které teď nesnáším. Srdceryvné statusy jak život není fér (Ano, ve třinácti jsem toho věděla o životě hodně...), trapné obrázky a řetězáky, ty nejdebilnější fotky a nakonec typické rozhovory: MTMR moje lásečko! Wčera to bylo fááákt nejlepšejší! ... Bože! Mě je normálně špatně ze sebe samotný.. A na facebooku? Tam jsem ty starý statusy už radši neprojížděla. Musela bych se jít opravdu zastřelit.. Dnes používám teda FB, ale jen trochu a aktivně snad jen Skype.

Teď ke konci jsem si ještě vzpomněla, že jsem milovala ESO s Terkou Pergnerovou a Leošem Marešem. :) A taky, když už jsem u toho vzpomínání, tak jsem strašně ráda volala naší pevnou linkou. :D Měli jsme oranžovo bílý telefon. A první počítač, který jsme si domů pořídili? To byla kráva velká a já se musím smát, když kolikrát nadávám, že mám moc velkej notebook.. Nicméně když se něco porouchalo, stačilo třikrát kopnout do PC nebo bouchnout do té obří bílé obrazovky a všechno bylo zase dobrý. A ty první hry? Bulánci byli numero uno! :D

Musím toho nechat, ten článek by byl strašně dlouhý. Nicméně na nějaké časy vzpomínám moc ráda a někdy si říkám, na co budou mé děti a nebo i dnešní děti vzpomínat.. Ale možná, že jim jen křivdím, protože každá doba má své pro a proti a to my vytváříme svět, ve kterém naše děti budou žít.

Díky za přečtení. Mimochodem, taky jste hráli pogy?

Vaše "devadesátková" Ginger White

Uchiha Itachi (Naruto) - kresba

9. září 2016 v 18:30 | Ginger White |  Mé výtvory
Další z postav Naruta. Původně se mi do toho moc nechtělo, ale nakonec mě to i bavilo a po dlouhé době jsem použila pastelky a užila si to. :) Jak už jsem ale řekla, bylo to náročné a myslela jsem, že výsledek bude lepší. I tak se mi ale líbí. Jinak mi pořád nejde ten dementní foťák, takže přes webku a kvalita nic moc. Snad se někomu zalíbí. ;)



Autor: Ginger White


Vendetta

9. září 2016 v 10:46 | Ginger White |  Mé myšlenky
Sladká jako med, přestože je cítit po krvi. Uspokojující všechny smysly, přestože je za ní schováno tolik bolesti. Osvobozující jako vítr, přestože v srdci zůstane navždy spoutána. Zakázaná a zatracující, přestože touhou po ní umírá tisíce lidí. Pomíjivá, přestože vyvolává tak silné city. Zavrhovaná, přestože je otázkou cti. Taková je pomsta. Vendetta. Jedna z nejpřirozenějších, a také z nejodsuzovanšjích. Jedna z lákajících, přesto těch nejsložitějších. Plná protikladů, přesto tak jasná. Se zašpiněnýma rukama, přesto tak očistná. S jasnými smysly, přesto tak matoucí. Pomsta. Vendetta. Revenge. Samotné slovo má jeden význam, přesto pro každého z nás znamená něco jiného. Zní jinak. Jedno slovo, přesto tolik podob. Uspokojení. Strach. Radost. Čas. Smrt. Život. Láska. Nenávist. To všechno je pomsta v očích lidí. Pomsta provázející nás po celá staletí. Pomsta jako námět velkých děl i vesnických příběhů. Pomsta jako cíl. Pomsta jako životní poslání.
Jak jsem nedávno tak listovala ve svých starých poznámkách, kde jsem narazila i na svůj článek na poslední téma týdne, tak jsem objevila také tohle. Byla to jedna z mých prvních knížek. No popravdě.. napsala jsem jen tenhle úvod a pak zjistila, že celý námět knihy se mi vlastně nelíbí a už nikdy nenapsala ani řádku.. Tedy alepsoň ne k této knize. Ale i tak se mi ten úryvek celkem líbí a dávám ho sem, aby jen tak ladem neležel u mě mezi všemi těmi štosy a nebyl úplně zapomenut.

Vaše nostalgická Ginger White

Má mysl, má závislost

7. září 2016 v 9:18 | Ginger White |  Téma týdne
Dokážete si vůbec představit jaké to je? Žít pouze ve snech a zapomínat na realitu.. Je to jako droga. Jako každodenní dávka heroinu. Proč zůstávat v tomto světě, když můžete žít kdekoliv, kde chcete? S kýmkoliv... Jakkoliv... Všichni sní. Sny jsou normální. Přirozené. Ale co se stane, když se sny začnou prolínat s realitou? Co se stane, když ani sami nevíte, co je pravda a co je pouhá iluze? Pouhý výplod naši mysli.. Pouhý výsledek fantazie.. Bolest.. A pak cítíte bolest. Nemůžete žít život naplno, protože.. Bolest. Srdce puká. Ležíte na posteli a snažíte se zrekapitulovat si svůj den. Bolest. Nevíte co se dělo. Nevíte, co bylo skutečné. Smutek. Slzy stékající na polštář už vás neděsí. Zvykli jste si. Pomáhá to při hře. Pomáhá to při snění. Vypustit.. Radost. Natěšenost. Nemůžete se dočkat, až bude večer. Lehnete si a ponoříte se do svého světa. Štěstí. Světa, který vás nemůže zklamat. Světa, kde vám nikdo neublíží. Světa, který sami řídíte. Světa, který se pro vás stává více skutečný, než reálné věci kolem vás. Deprese. Zapomínáte na své blízké. Bolest a slzy. Výčitky. Sobeckost. Narcismus. Nadřazenost? Nepotřebujete skutečný svět k tomu, abyste mohli žít. Myslím, tedy jsem. Sním, tedy žiji. Nikoho nepotřebuji. Nepochopenost. Nepotřebnost. Zbytečnost. Lidé odcházejí. Osamělost. Jen do té doby, kdy se vrátím domů. Můj dům je má mysl. Je to jediné jisté místo. Jediné bezpečné místo. Klid a mír. Odpočinek a láska. Jen má mysl. Mé myšlenky. Myšlenky plující kolem mě a našeptávající.. Lákající. Vzrušující. Chtíč. Fetiš. Závislost. Znechucenost. Závislost. Nezemřu, až zemřou všichni moji blízcí. Nezemřu, až zemřou všichni lidé. Nezemřu, až zemře svět. Nezemřu, až zemře vesmír. Zemřu teprve tehdy, až zemře má mysl. Tma. Prázdnota. Nic. Konec.

Díky tématu týdne jsem si hned vzpomněla na tenhle útžek, který jsem jednou napsala. Ani vlastně nevím proč. Bylo to takové to pudové zvednutí tužky a instinktivní pohyby rukou. Pak jsem si to přečetla a byla jsem velmi překvapená, kde se to ve mně vzalo. Možná tam budou chyby, ale nechtěla jsem to opravovat, protože mi to s těmi chybami přijde víc osobnější a skutečnější. Díky za přečtení.

Vaše vzpomínající Ginger White

Byla jsem podvedená

2. září 2016 v 9:58 | Ginger White |  Má maličkost
Tenhle článek píši hlavně proto, že se potřebuji trochu uklidnit. Existují tři věci, které na lidech nejvíce nesnáším. Když lidé neví, kdy odejít nebo přestat mluvit, když jsou lidé hloupí (to je trochu povýšenecké, uznávám, ale víte, jak to myslím) a třetím bodem je, když lidé lžou a jsou falešní.

Ano. Dobře vím, že potkat člověka, který není naprostý idiot, nelže nebo se nevtírá a neobtěžuje, je opravdu složité. Nejsem naivní a tak moc na tom nelpím. Nicméně jsem už opravdu naštvaná a neskutečně unavená z řešení věcí kolem bytu v Praze. A to už tam ani nebydlíme! Jsem si jistá, že nejeden komentář bude poukazovat na to, že jsem idiot vlastně já. Ale berte to tak, že to byl můj první podnájem a neměla jsem s tím tolik zkušeností. Čím to začalo?

Se dvěma kamarádkami jsme se stěhovaly do našeho krásného hlavního města Prahy. Přes známého! jsme si našly byt za celkem rozumnou cenu. Na Žižkově, 3+1, dobrý stav a na dobrém místě, Florenc byl kousek. Když jsme tam poprvé byly na prohlídce, strašně se nám byt líbil. A to hlavně kvůli nábytku, který tam byl. Nebyl to žádný extra přepych, ale my jsme byly 3 holky po škole a plnil se nám sen. S danou paní, říkejme jí třeba Pitomá (haha, trapný), jsme se domluvily na dnu nástupu, na penězích, a také na tom, že nábytek v bytě zůstane. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se přijely nastěhovat a byt byl úplně prázdný.. "Vždyť ve smlouvě máte přece napsané, že vám byt předáme vyklizený.." .. To byly slova paní Pitomé, a to jsme to ještě několikrát přes telefon potvrzovaly. Nevadí. V pohodě.. My to nějak zmáknem.

Přes známý jsme si našly slušný nábytek a začaly celkem spokojeně bydlet. Další rozčarování přišlo, když se byt po měsíci začal tak trochu bouřit a bořit. Nejdříve nám div na hlavu nespadl lustr. Což jsme ale vyřešily pouhým Patexem, jsme holky šikovný. Další měsíc na to nám začala téct vana. Kouknem pod ní a co nenajdeme? V trubce (přesně v kloubu) bylo strčené pouhé párátko, aby zakrylo díru. Už jsem chtěla paní Pitomé volat, ale nechtěly jsme, aby si myslela, že vyhrává. Kloub jsme koupily za pár korun a vyměnily. Poslední kapkou pro mě bylo, když spolubydlící něco (určitě strašně vynikajícího) vyndavala z trouby a dveře jí spadly na nohu. Jak jsou dvojitá skla na troubě na dvířkách, tak to jedno i s držadlem na ní vypadlo. Nakonec jsme zjistily, že to bylo slepené pouhou tavnou pistolí, a to jsme v tom pekly celých 8 měsíců!

Nicméně jsme už měly podanou výpověď z bytu a vracely se z malebné (jak kdy) Prahy domů. Volám jí, ona že v pohodě, že to sepíšeme. Ještě se jí ptám, jestli nám vrátí celou kauci (30 000,-), i když nedodržíme výpovědní lhůtu. Ta je 3 měsíce, my jí měly 2. "Jojo, v pohodě. Žádný problém." .. V den odchodu se mě pak snažila paní přesvědčit, že jsme vlastně neměly sepsanou ani žádnou nájemní smlouvu na mé jméno. :D To už jsem se jí chtěla vysmát a smlouvu jí předhodila. Pak z ní tedy vypadlo, že nevrátí 30 000,-, ale jen 15 000,-, protože jsme nedodržely stanovené 3 měsíce. Nechtěla jsem se hádat.. Stejně jsem to čekala a vlastně to bylo v té prokleté smlouvě.

Byt jsme zdárně opustily a mne spadl velký kámen ze srdce. Bohužel jsme čekaly jeden měsíc, dva měsíce.. peníze nikde. Volala jsem paní Pitomé i jejímu synáčkovi. Nic. Žádná odezva. Psala jsem sms i email. Zase nic. Volaly i holky. Nic. Dnes jsem napsala tedy doporučený dopis s výzvou a pokud se neozvou, opravdu se mi nechce to řešit někde na občanskoprávním.. Na to však nejspíš oni čekají a doma se výborně baví nad naší blbostí.

Vím, že z velké části je to i naše chyba. Už jsem unavená, protože pořád něco řeším a paní Pitomá mi vzpomínky na Prahu moc nezkrášlila. Máte podobnou zkušenost? A netušíte, co dělat, pokud se mi neozvou ani na doporučený dopis?

Díky.

Vaše podvedená Ginger White