Přátelství

Sobota v 11:05 | Ginger White |  Téma týdne
Je velmi těžké v dnešní době najít člověka, kterému můžeme otevřít své srdce. Tak těžké.. Já se o tom přesvědčila již několikrát. A teď nemluvím o lásce milenecké, ale hlavně o lásce přátelské, která je pro mne mnohem zásadnější a důležitější.

Nejsem člověk, který by se lidem svěřoval a myslím, že je velmi těžké si ke mně najít cestu. Nejspíš působím na lidi až chladně a nepřístupně. Jsem si toho vědoma, ale dělat s tím nic nemůžu. Jsem prostě taková. Právě díky mé nepřístupnosti si k sobě pouštím lidi, kteří za to stojí. Ve skutečnosti jsem se zklamala v lidech, ať to byli přátelé, partneři nebo i rodina, už mnohokrát a pomalu jsem si vytvořila tuto strmou a trnitou cestu ke svému srdci. Je to možná zbabělé a hloupé, ale mně to vyhovuje.

Mám spoustu lidí, se kterými se stýkám. Nejsem hádává a snažím se vycházet se všemi. Naučila jsem se zaměřit se hlavně na ty hezké věci a těm špatným nepřikládat takový význam, protože sama mám hodně špatných vlastností, se kterými se těžko ostatní identifikují a smiřují. Tito lidé však nejsou mými přáteli, spíše známými. Nesvěřuji se jim, nejdu za nimi se svými problémy a necítím se v jejich přítomnosti tak dobře, jako se od skutečných přátel očekává. Skutečného přítele mám jen jednoho.

Jen jediný člověk v posledních letech dokázal tu trnitou cestu zdolat a já jsem za to nesmírně ráda. Nevadí mu mé špatné vlastnosti, protože je stejný podivínský egoista, jako já. Vyslechne mne kdykoliv a pokaždé mne dokáže vytáhnout z depresí. Můžu mu zavolat klidně ve 3 ráno a on se mnou bude do východu slunce probírat mé problémy. Stejně je to i naopak. Máme podobný smysl pro humor, a i když se spolu nesmějeme tak často, jsou ty okamžiky o to cenější. Nejen, že mi neskutečně pomáhá už jen jeho přítomnost, ale je to člověk kterého obdivuji, a ke kterému i trochu vzhlížím. Je nesmírně inteligentní a nadaný. Je výborným malířem a skvěle píše. Dokážeme sedět celou noc a probírat všechno možné. Za 5 let, co ho znám, nám nikdy nedošlo téma a nikdy jsme neměli větší rozepři. A přesto, že nás dělí 40 km, každou volnou chvíli se snažíme trávit společně. Těch chvil není moc, ale vždy, když vím, že se uvidíme, hned se mi žije lépe.

A proto si myslím, že tou nejdůležitější věcí na světě je přátelství a já bych si přála, aby každý našel tu svou spřízněnou duši, tak jako já. Hned se totiž zdá život přijatelnější.

A co vy? Máte i vy někoho, kdo si našel cestu k vašemu srdci?

Vaše "nedostupná" Ginger White
 

Origami

14. února 2017 v 13:16 | Ginger White |  Mé výtvory
Možná, že tak na lidi nepůsobím, ale já mám strašný problém se soustředit. Tak vlastně vznikly všechny moje koníčky, protože jen, když něco tvořím, jako obrazy, kresby.. nebo třeba když hraji na kytaru nebo klavír, tak jsem chvíli v klidu a plně se soustředím. Jinak mi lítají myšlenky sem a tam a kolikrát mám problém se v nich sama vyznat.

No a co bych to byla za milovníka Japonska, kdybych neskládala origami, že? Začala jsem nedávno a celkem dost mě to chytlo. Sice se u toho i trochu navztekám, ale nějaké věci se povedou. ;)

Tady je například výzdoba v místním obchůdku pekárny. Návod na tohoto motýla najdete na youtube a je strašně jednoduchý, tak pokud byste měli zájem to zkusit.. Já většinou na takovéhle věci, jako je výzdoba a tak, nejsem, ale tohle vypadá moc pěkně.


A co vy? Máte také nějaký zajímavý koníček? :)

Jedna květina, dva pohledy

14. února 2017 v 13:03 | Ginger White |  Mé výtvory
Myslím, že jsem se zde již zmiňovala o tom, že má mamka se věnovala malbě, když byla mladší, ale bohužel přestala. Přitom její obrazy, které zde někdy později také zveřejním, jsou skvělé. No a mě samozřejmě napadla zajímavá myšlenka, že vezmeme barvy a pokusíme se namalovat tu samou věc. Strašně mě totiž zajímalo, jak rozdílné umělecké vyjádření a celkové myšlení máme. Výsledek je podle mne zdařený a zajímavý. :) Je si myslím i poznat, že mamka má větší fantazii a musím tedy ještě dodat, že je hlavně abstraktní malířka - což je poznat také.

Květina, kterou jsme kreslily, měla být pivoňka. Ehm, měla.. Ale jinak si myslím, že je to zajímavý pokus. Nebylo zadané nic jiného, než právě pivoňka. Pozadí, kde květiny budou, jak barevné nebo kolik jich bude, to bylo čistě na nás. Tak posuďte sami, jak rozdílný pohled na tuto květinu máme. :)

Můj výtvor (mimochodem je to poprvé, co jsem zkoušela olejové barvy - jinak používám akryl):


a mamky:

 


Dotyk Ďábla - VI. kapitola

11. února 2017 v 20:32 | Ginger White |  Mé výtvory
Další díl mé povídky Dotyk Ďábla. Jak píši před každým takovým, omlouvám se za jakékoliv pravopisné a nesmyslně hloupé chyby, ale je to má první povídka, psala jsem jí před dlouhou dobou.. no a co si budeme povídat. Jsem moc líná na to, abych ty chyby opravila. :D


,,Ale ne, nezouvejte se, buďte tu jako doma." .. ,,Díky" .. ,,Sedněte si zatím v obývacím pokoji, za chvíli jsem u vás". Vešel jsem do rozlehlé místnosti. Kdo by řekl, že je v takovémto domě tolik místa? Pokoj byl zařízen ve starším stylu a do tmavých barev. Bylo vidět, že peníze nejsou v téhle domácnosti problémem. Posadil jsem se na pohodlný gauč a nervózně čekal. Co tady vůbec dělám? Co bych dal za to, abych vrátil čas alespoň o dva dny zpět.. Vše by bylo tak, jak to má být. Vše by bylo stejné jako vždy.

,,Líbí se vám tu doktore? Vím, není to žádný přepych, ale je to tu útulné." .. ,,Žádný přepych? Kdyby jste viděl můj byt, hned by jste změnil názor." Viktor se jen pousmál. ,,Ach dovolte, abych vám představil mou nádhernou ženu, Kristininu matku, Ninu." Do pokoje vešla menší usměvavá krásná žena. Měla dlouhé hnědé vlasy a pronikavé laskavé oči. Přesto se na jejím obličeji odrážel smutný stín způsobený nedávnými událostmi. ,,Dobrý večer, jsem Nina." řekla a podala mi ruku. ,,Antonio Luchetti" odpověděl jsem slušně a lehce jí políbil ruku. ,,Nino, drahá, přines doktorovi čaj, měl namáhavý den." Řekl ke své ženě a posadili jsme se.

,,Takže Antonio, pokud mi dovolíte vám tak říkat, vaše práce musí být velmi namáhavá že?" .. ,,Ano to někdy opravdu je, ale která práce není?" snažil jsem se mluvit přirozeně .. ,,Pravda.." .. ,,Mimochodem, ještě jsem vám nevyjádřil soustrast za to, co se Kristině stalo, muselo vás to hodně zasáhnout.." řekl jsem a čekal chtivě na odpověď. ,,Děkuji, jistě, že mě to zasáhlo.. Myslíte si snad, že mám s její smrtí něco společného?" .. ,,A máte?" .. Viktor se začal smát. ,,Ale doktore.. Jste chytrý.. Nemyslíte, že i kdybych jí nenáviděl, špinil bych si ruce?" .. ,,Jistě že ne, jste taky velmi chytrý a hlavně bohatý pane Sienkewiczi. Najal by jste si na to lidi." Vypadlo ze mě nečekaně nepřátelsky .. ,,Dobře, dejme tomu, že jsem to udělal takto. Co motiv? Jaký bych mohl mít důvod k zabití mé nevlastní dcery?" .. ,,Já nevím, třeba přišla na něco, co se nemá dostat na veřejnost..?" V tu chvíli jsem zahlédl překvapený záblesk ve Viktorových očích. "Výborně doktore, výborně. Máte to promyšlené do posledního detailu..." Sienkewicz se začal znovu smát a mě běhal, při každém vydaném zvuku z jeho tenkých lstivých úst, mráz po zádech. "No pobavil jste mě Antonio, avšak můžeme doufat, že policie chytí pravého vraha, zatím mají podezření jen na vás." Zakoukal se mi pevně do očí, až jsem cítil, jak se mi jeho pohled propaluje snad i do duše.


Byl jsem už doma, když jsem se z podivné schůzky vzpamatoval. Snaží se mě Viktor snad stáhnout na jeho stranu? To proto za mě zaplatil kauci? Chce, abych se podvolil jeho pekelným choutkám a podivným praktikám? Chce si mě snad stáhnout rovnou do pekla, jako to udělal s ostatními členy jejich sekty?

Průvodce

6. února 2017 v 18:52 | Ginger White |  Téma týdne
Většinou, když píši článek na téma týdne, plácám si tady svá filozofická játra a vymýšlím prostě a jednoduše kraviny. Přiznávám. Ale hned, jak jsem viděla téma na tento týden, vzpomněla jsem si na film, který jsem nedávno viděla. Ten ve mně zanechal opravdu silný dojem a dovolím si říct, že to je jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděla.

Řeč je o japonském počinu Okuribito (Průvodce). Tento film je jediným (tedy alespoň myslím, že jediným) filmem z Japonska oceněný Oscarem a já myslím, že právoplatně. Je o mladém hudebníkovi, který se vrací do své rodné vesnice po tom, co se rozpadl orchestr, ve kterém vystupoval. Nedopatřením si najde práci zabývající se ukládáním nebožtíků do rakve. Film je doplněn dokonalou hudbou, zvláštním humorem a hlavně zajímavě rozebírá otázku života a smrti. Toho jestli je smrt opravdovým koncem nebo začátkem. Na ČSFD píší, že film nenechá chladným ani toho nejcyničtějšího diváka a já musím pouze a jen souhlasit.

Ze začátku jsem dost pochybovala také hlavně proto, že se mi film podařil sehnat jen v japonštině, ale nakonec jsem nelitovala a celý film jsem bez pohnutí a mrknutí oka shlédla. Tak pokud máte rádi filmy se silnými myšlenkami, tak doporučuji.


Pokušení - kresba

4. února 2017 v 14:49 | Ginger White |  Mé výtvory
Dnes mám po dlouhé době volno, tak jsem se pustila do kreslení. Podobnou kresbu jsem našla na netu a moc se mi líbila, tak snad se zalíbí i vám. ;)


Leden

1. února 2017 v 21:48 | Ginger White |  Měsíční souhrn
Vážení a drazí, rozhodla jsem se, že si začnu psát měsíční souhrny. Co se mi za daný měsíc povedlo, co se mi nepovedlo, čeho jsem dosáhla, čím jsem si udělala radost nebo co mě naopak absolutně vytočilo. To abych měla hezky přehled, protože mám ráda věci hezky spořádané a nalajnované. Jo, hned jako první si píšu, že jsem právě zjistila, že jsem obsedantně kompulzivní úchyl.. Počkat! To vím přece už dávno..

1. Práce šlechtí

Jako první asi začnu robotou, protože v ní trávím většinu svého času. Povedlo se mi opustit práci fakturantky a pomocné účetní a vrátila jsem se zpět do Environmentálního centra. Ze začátku jsem byla pěkně naštvaná, protože se nám nevyhnuly nějaké osobní problémy, ale teď se to uklidnilo a jsem za to ráda. Mám novou skvělou kolegyni a šlape nám to tu. Podařilo se nám uspořádat setkání měst a obcí bez větších problémů, což je u nás zázrak, vyřešili jsme nějaké technické problémy a pomalu rozšiřujeme expozice. Včera se mi povedlo sehnat člověka, který spolupracuje s Člověkem v tísni a rádi bychom pořádali promítání dokumentárních filmů z festivalu Jeden svět. Za to jsem moc vděčná, protože přesně to v práci potřebujeme a ještě je to pro dobrou věc. :) Také jsem se vrátila ke copywritingu a vydělala trochu peněz prodejem článků.


2. Rodina a vydání knihy

Minulý týden slavila má neteř první narozeniny a byla to moc fajn oslava. Malá měla krásný dort. S tím souvisí i vydání naší knížky pro ní. Pohádky pro Adrianku. Napsala je moje nadaná mamka a já dělala ilustrace. Nechaly jsme si zatím udělat u kamaráda 2 výtisky a kniha má zatím velký úspěch. Rozneslo se to a dostaly jsme nabídku z Albatrosu, že by knihu na své náklady vydaly. Má neteř se totiž narodila předčasně a není na tom zdravotně nejlépe. Výtěžek z knihy by si tak rozdělil nakladatel a zbytek by šel na malou. Je to skvělá nabídka, ale musíme si to ještě pořádně promyslet, protože pohádky jsou dost osobní, napsané přímo pro ni a jsou do ní zasazeni členi rodiny. Já osobně nabídku sice uvítala, ale moc se mi do toho nechce.


Ochutnávka ilustrací. ;) Není to úplně můj styl, ale chtěla jsem, aby to vypadalo pohádkově a efektu jsem snad dosáhla.





3. Jako ekonom vím, že se peníze musí vracet do oběhu

A z toho důvodu jsem si udělala radost koupí LP desek za nemalé peníze, protože z toho gramofonu to prostě zní líp a vypadá to peckově! Johnny Cash, Karel Kryl, Leonard Cohen, 30 Seconds to Mars a John Lennon obohatili mou sbírku. :) Také jsem si koupila dosti drahou, ale perfektně přehlednou učebnici japonštiny, se kterou se mi podařilo dost se pohnout v jazyku a konečně svůj vlastní výtisk Malého prince. Samozřejmě jsem si zase musela vyslechnout tisíce připomínek, proč utrácím peníze za "blbosti" a nekoupím si radši něco na sebe.. Ehm, mami.. víš, že taková jsem nikdy nebyla.

4. Zavedla jsem novou tradici

Prolomila jsem dopisní panictví mého nejlepšího přítele zavedením nové tradice. Ano, začali jsme si psát dopisy. Vím, že mnozí z vás už ani netuší, co taková věc je, ale je to super! Je to mnohem zajímavější, intimnější,
romantičtější a věřte nebo ne, řekneme si v dopise kolikrát mnohem více věcí, než bysme si napsali přes sociální sítě. ;)

5. Taky něco zlého

No a abych tenhle měsíc stále jen nevychvalovala, ne všechno se povedlo. Kvůli pracovnímu vytížení a nervům s ním spojením se zhoršil můj pochroumaný zdravotní stav, který se teď snažím dát do pořádku. Kvůli nedostatku času jsem také přestala cvičit, a to mě hodně štve. Snad si v únoru najdu více času. A další věcí je ta, že jsem si místo mé obvyklé barvy na vlasy nějakým nedopatřením koupila mahagonovou a skoro celý měsíc jsem chodila s červenou hlavou. Jako špatně to nevypadalo, ale víte co, nebyl to účel.. :D

Takže vlastně leden byl plný dobrých, ale zároveň vyčerpávajících událostí a já zjistila, že po sepsání článku se mi neujasnilo naprosto nic. Díky za váš naprosto promarněný čas čtením tohoto článku. Vážím si toho. :)

Vaše "led(n)ová královna" Ginger White

Sakura - obraz

30. ledna 2017 v 21:05 | Ginger White |  Mé výtvory
Po hodně dlouhé době jsem vzala do ruky místo tužky štětec a opravdu mne to moc bavilo. Kreslení mám ráda, ale u malby na plátno se dokážu odreagovat jako u ničeho jiného. Doufám, že se bude obraz alespoň někomu líbit. ;)

Hudba poslouchaná při tvorbě (tentokrát z nového gramofonu):

John Lennon - Imagine LP
Karel Kryl - Bratříčku zavírej vrátka LP

A tady je fotodokumentace tvorby, aby bylo vidět, jak to u mě všechno vzniká. Za kvalitu fotek se ale musím trochu omluvit.. :D







Mei Terumi - kresba (Naruto)

26. ledna 2017 v 17:28 | Ginger White |  Mé výtvory
Jsem si řekla, že tu dlouho nebyla žádná kresba z Naruta. Tak jsem rozšířila svou sbírku o pátou Mizukage - Mei Terumi. Snad se někomu zalíbí, i když vypadá, jako po tom, co si nechala napíchat do rtů botox.. :D


Dotyk Ďábla - V.kapitola

22. ledna 2017 v 18:35 | Ginger White |  Mé výtvory
Další pokračování jednoho z mých prvních příběhů. Znovu vás musím poprosit, ať přivřete oči nad všemi nedokonalostmi, je to velmi stará povídka a já ještě nebyla tak vypsaná. A nebojte se. To, že jsou ty dialogy jako z béčkového filmu, si dobře uvědomuji. :D


Bylo rozhodnuto. Nemohl jsem jen tak lhostejně čekat na to, až policie někoho obviní. Jediným podezřelým jsem byl, jak jsem z ranních novin zjistil, já a na Viktora s ničím přijít nemohou. Má totiž něco, co se v dnešní době vyvažuje zlatem. Má moc. Za to já se cítil bezmocný. Sžírala mě touha zjistit, co se ve skutečnosti stalo, ale věděl jsem, jak zranitelný jsem. Bylo skoro nemožné motat se kolem Sienkewicze bez povšimnutí.


Z mého přemýšlení mě probralo naléhavé klepání na domovní dveře. Otevřel jsem a spočinul pohledem na skupinku policistů. ,,Dejte ruce za hlavu a otočte se čelem ke stěně. Máte právo nevypovídat. Cokoli řeknete, může být použito proti vám. Všechna ostatní práva vám budou sdělena v policejním vozidle." Ani jsem nestačil nic říct a už jsem cítil, jak se mi ruce škrtí v těsných poutech. Nebyl jsem schopen slova. Posadili mě do policejního auta a vyjeli jsme. Cesta trvala pár minut, ale pro mě to bylo jako celou hodinu. Nemohl jsem se soustředit a vše se odehrávalo, jako bych byl vězněm ve svém vlastním snu.

Když jsme dorazili na místo, odvedli mne do chladné, tmavé a smradlavé cely. Výborně. Policie nenašla nikoho jiného, a tak se soustředili na mě. Vždy si najdou něco, za co vás mohou sebrat. Když se dostane lidem do rukou moc, a to jakákoli, ztrácí soudnost a meze. Stanou se z nich jiní lidé. Ani netuším, jak dlouho jsem tam seděl, když se otevřeli dveře a za nimi stál ostřílený bachař. ,,Máš šťastnej den doktůrku. Vážený pán za tebe zaplatil kauci. Však mi si na tebe ještě posvítíme chlapečku.." snažil se mě vystrašit. Bohužel musím uznat, že celkem úspěšně.


Prošel jsem dlouhou chodbou a otevřel se sklopenou hlavou dveře. První, co jsem spatřil, byly černé, špičaté, naleštěné boty. Jak jsem jel pohledem výše, objevovaly se černé kalhoty, plášť, hůl a na ní vybledlé, podlouhlé prsty s prstenem, který mi byl tak známý. Nemusel jsem mu ani pohledět do tváře, abych věděl, že je to Viktor.



,,Dobrý večer doktore." Pronesl chladným, pichlavým, ale přesto elegantním a poslouchatelným hlasem. Po tom, co ze mě vypadlo jen prosté ,,proč?" jsem si uvědomil, jak hloupě a neohrabaně oproti němu zním. ,,Proč?" zasmál se ledově Viktor. ,,Sám nevím. Zajímáte mě doktore a věřím, že já vás z lékařského hlediska zajímám také." .. ,,Přiznávám, že jsem se ještě s nikým, jako jste vy, nesetkal, ale…" .. ,,Myslím, že by jsme si měli pohovořit na lepším místě, než je policejní stanice. Přijměte prosím pozvání ke mně." Skočil mi do řeči. Překvapilo mne, jak slušně vystupuje, ale přesto jsem se necítil v jeho přítomnosti nejlépe. Na jeho nabídku jsem však kývl. Jak lépe se dostat ke zlu, než se nechat pozvat přímo k pekelnému trůnu?

Kam dál