Víkend v Praze

Středa v 10:36 | Ginger White |  Má maličkost
Já vím, já vím. Frekvenčnost přibývání článků se stále snižuje, a i když příčinou je většinou má lenost a naprostá neschopnost, poslední dny jsou vyjímkou, neboť jsem byla opravdu - čestný skautský - zaneprázdněná. No a taky trochu líná..

Nicméně jsem na blog ale myslela, i když jsem byla mimo. Po dlouhé době jsem měla 3 dny volna a čirou náhodou se to povedlo tak, že měli volno i naši. No a aby se ti lenoši neváleli pořád jen doma u televize, vytáhla jsem je na víkend do Prahy. Ubytovaní jsme byli v docela pěkně zařízeném menším hotelu v Holešovicích, kde sice právě probíhala rekonstrukce (nevím, jestli někdo z vás viděl ten díl Comebacku, ale musím se smát, když to píšu :D ), nicméně jinak to bylo fajn.

V pátek jsme si šli Prahu trochu projít. Taková ta povinná klasika. Staromák, Václavák, Karlák atd. No a cestou jsme zabloudili do muzea voskových figurín, kam jsem se vždy chtěla podívat, a i když jsem v Praze bydlela, nikdy jsem tam nezašla. Jaká chyba to byla! Muzeum bylo krásné a figuríny vypadaly opravdu realisticky. Realisticky asi vypadal ale i můj táta. Když jsme ho fotili s Helenkou Vondráčků, tak si nějaká paní myslela, že je taky figurína, a když se rozešel, tak měla málem infarkt. :D Nejsem si jistá, jestli to byl Ozzy Osbourne, ale viděla jsem jednou video, jak takhle strašili lidi. No začít se ten Tom nebo Brad hýbat, tak mi to ani moc nevadí.. ;)





Ale no tak chlapci, neperte se..! Bože, kam já na ty trapný komentáře chodím.. (ještě trapnější je, jak na to musím upozornit, jako byste si toho sami nevšimli, že jo..)


Druhý den jsme jeli nakupovat. Takže klasika. Táta si nekoupil nic, mamka plnou tašku hadrů a já knížku od Oscara Wildea.. Na oběd jsme pak zašli na náplavku, protože se tam konal festival Food Truck Show. To bylo fajn. Jak jde o jídlo, tak mě nikdo nezastaví. Nezastavilo nás tedy ani docela ošklivé počasí. Ochutnali jsme výborná piva a já se doteď olizuji hlavně po vietnamském jídle, protože pho bo a banh mi miluju. Dali jsme si také výbornou mexickou polévku a quesadillu. Festival se opravdu povedl, akorát mě trochu mrzelo to počasí.

No a na večer jsme zašli do kina na Masaryka. Teda musím říct, že jsem dlouho nešla z filmu s takhle silným zážitkem. Po Musíme si pomáhat, je pro mě Masaryk nejlepším českým filmem a výkon Karla Rodena (který samozřejmě nebyl překvapením, protože Roden je jen jeden) byl nezapomenutelný. Film by měl být školákům povinný a nevím jak vy, ale nás o Janu Masarykovi ve škole neučili a myslím, že je to chyba.

Pivečko.. jo a taky pho bo. Pokud jste tuhle výtečnou polévku nikdy nejedli, doporučuji! A jestli jste někde poblíž Plzně, tak nejlepší dělají v Chopsticks. A když už tam budete, ochutnejte i jejich nakládaný česnek. ;)


A tady vietnamská bageta banh mi. Výborná.


Samozřejmě také Food Trucky vypadaly skvěle. :)


Vrátit se po těch měsících zpět do Prahy, když jsme od tamtud téměr utekla, bylo celkem zvláštní, ale užila jsem si to. Bylo fajn vypadnout na chvíli z toho našeho maloměsta a zapomenout na práci. Do které jsem teď teda spadla po hlavě a mám toho až kam. Přesto se pokusím si na blog udělat zase více času. V mysli se mi honí spousta témat, i kterých bych ráda napsala.

Děkuji za vaši přízeň, a že jste na mě ještě úplně nezanevřeli.

Vaše "strašnězaneprázdněnáadotoholíná" Ginger White
 

The White Stripes ♥

13. března 2017 v 14:34 | Ginger White |  Srdeční záležitosti
Mám momentálně v hlavě tisíce věcí, o kterých bych chtěla napsat, bohužel mám ale kvůli práci jen omezený čas, a tak se alespoň podělím o další srdeční záležitost.

Vyrůstala jsem na spoustě různých kapel i různých žánrů, od těch nejstarších po ty moderní (tedy.. byly moderní, co se těch 90. let týče..). Je však málo kapel, které se mi do paměti vryly tak, že si je poslechnu i dnes a jednou z nich jsou právě The White Stripes. Tohle červeno-bílo-černé duo, složené z bývalých manželů Whiteových, je pro mě dost osobní záležitost. Jejich tvorbu miluju a v dnešní době, i když už nejsou spolu, jsem dále velkým fanouškem jak jejich, tak i sólové kariéry Jacka Whitea (ehm.. to jméno skloňuju správně? asi ne co?). To on mě tak trochu navedl na to, začít se hudbě věnovat více, než jen poslechem, a také ve mně vzbudil lásku k starým dobrým "elpíčkům". Taky tím na sebe asi prásknu, odkud se vzala druhá část mého pseudonymu, že? ;)

Jsem zvědavá, jestli najdu i další fanoušky téhle skvělé a kvalitní kapely nebo samotného Jacka. A ti z vás, kteří o TWS nikdy neslyšeli, by si měli tohle kultovní duo pustit. Třeba v nich najdete svou oblíbenou kapelu stejně tak, jako já. :) Tak šup, šup! Pouštějte! ;D


zdroj: youtube.com

Pastelky <3 (Naruto kresba)

8. března 2017 v 20:14 | Ginger White |  Mé výtvory
Dnes jsem si řekla, že to chce trochu změnu v těch mých Narutovských kresbách, a tak jsem po dlouhé době sáhla po pastelkách. Bála jsem se, že obrázek, u kterého mi jen nákres trval asi hodinu a půl, úplně po... Ale ono ne! Myslím, že to dopadlo celkem dobře, tak snad se zalíbí i někomu z vás. ;)

Nákres bez barev:


A tady už s použitím pastelek:




 


Team 7 - kresba

5. března 2017 v 18:57 | Ginger White |  Mé výtvory
A zase ten Naruto.. Že to tu dlouho nebylo. Asi bych měla začít sledovat jiné anime, protože tohle už hraničí s obsesí. :D Tak snad se zalíbí. ;)


Kytice - obraz

27. února 2017 v 14:21 | Ginger White |  Mé výtvory
Hodně lidí využívá to téměř jarní počasí k procházkám na čerstvém vzduchu. Já, protože jsem líná vytáhnout paty z baráku, když nemusím, využívám to nádherné počasí k inspiraci. Vím, že jsem udělala spoustu chyb a vlastně to mělo vypadat naprosto jinak, ale i tak se mi obraz celkem líbí. A co vám? ;)

Hudba poslouchaná při tvorbě:


The Beatles - Yellow Submarine LP
Paul McCartney - New LP
Karel Kryl - Bratříčku, zavírej vrátka LP

Tvorba:






Revoluce

22. února 2017 v 20:09 | Ginger White |  Mé výtvory
Zveřejňuji zde na blogu svůj první napsaný příběh, který jsem psala asi před 10 lety. Jmenuje se Dotyk Ďábla a já to dělám hlavně ze srandy, protože v té době jsem psát začínala, a teď s odstupem času vidím, jak strašné to bylo. :D Nicméně bych tady ráda zveřejnila i něco, co jsem napsala teď a byla bych ráda, za váš názor. Je to takový útržek, který jsem ze sebe dostala po tom, co jsem poprvé viděla film Bídníci.

Děkuji za přečtení. :)

REVOLUCE

Byl jsem tam a cítil to. Tu energii proudící davem. Ach a mé srdce.. jak bušilo! Tolik měsíců a tolik práce, co nám to dalo. Tolik času a tolik životů, kolik jsme ztratili. A kolik jich ještě budeme muset ztratit! Co vše jsme museli obětovat a teď přišla ta chvíle. To, za co jsme tak urputně bojovali. To, co jsme tak dlouho plánovali. Stál jsem tam a cítil, jak mne bolí ruka pod tíhou vlajky. Vlajky, jejíž barvy prezentovaly utlačování a válku. My tam však stáli a z plna hrdla křičeli pro to, abysme dali těmto barvám nový význam. Stáli jsme tam proto, aby se lidé před vlajkou nemuseli skrývat a krčit, jako prašivé krysy. S pevným odhodláním jsme tam stáli, aby lidé mohli být pyšní na svou vlajku. Aby se jim nedělalo před těmi třemi barvami zle, ale aby se v jejich srdcích opět rozhořel plamen vlastenectví pokaždé, kdy uvidí ten prostý kus látky vlát.

REVOLUCI! SVOBODU! Křičeli jsme z plných plic. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl nepřeberné množství známých i cizích tváří. A přesto, že jsme se neznali, nyní jsme kráčeli jako jeden muž. Idea revoluce nás stmelila dohromady. Naše mysl byla jednotná. Nezáleželo na tom, že je jeden malý a druhý velký. Jeden starý a druhý mladý. Nikdo nerozlišoval barvu kůže, snad ani postavení. Nikdo nerozlišoval, kdo má jaký kult a ke komu se modlí. Nikdo neobviňoval minulost druhého, nikdo nevnímal jeho hříchy, stejně tak jako dobré skutky. Protože teď momentálně jsme byli všichni bratři a sestry. Šli jsme za jedinou myšlenkou, za jediným posláním. Naše srdce bila stejným tempem a z našich úst zněla ta stejná slova. REVOLUCE! SVOBODA!

Věděli jsme, jak nebezpečná ta slova jsou. Jejich nebezpečnost záležela hlavně na tom, kdo je uslyší. Bylo nám to ale jedno. Věděli jsme totiž také, jakou sílu a jaký význam tato slova mají. A také jsem to poznal na vlastní oči. Z domů zpustošených válkou vycházeli další lidé a rázem se z nich pomalým připojováním stávali revolucionáři. Naše síla rostla s každým příchozím. Krok po kroku jsme se blížili k našemu nepříteli. K tomu, kdo seděl na trůně a jedl z pozlacených talířů, zatímco my se modlili, abychom se dožili dalšího nového svítání. K tomu, kdo na nás shlížel z výše, kterou jsme mu pomohli vybudovat. K tomu, kdo si pevnil postavení s každým našim padlým přítelem.

Ano. Na trůně seděl král. Avšak tím králem byl kat. A jeho nejbližší kolem něj běhali po špičkách, protože raději, než aby se vyslovili, zapomněli na sebe a stali se jen katovým stínem. Nebyli jsme pro něj nic víc, než hejno otravného hmyzu. Stejně tak on pro nás neměl žádnou cenu. Nebyl pro nás ničím. Jen odpad společnosti. My, narozdíl od našeho krále, byli lidští. Každý jsme měli srdce, které mělo pro koho být. Byli jsme možná obyčejní, ale byli jsme lidé. On nebyl člověkem. Byl jen zvráceným odrazem naší společnosti. Byl jen výplodem našich životů. Dobré s sebou vždy přináší i něco špatného. Stvořili jsme ho my, a proto jsme byli také jediní, kdo ho může zničit.

REVOLUCI! SVOBODU! CHCEME KRÁLE, NE KATA!

Došli jsme až k barikádě postavené kousek od bran. Všude byli vojáci. Zbraně namířené přímo na náš průvod nás donutily zastavit. CHCEME MLUVIT S KRÁLEM! AŤ SE TEN ZBABĚLEC NESCHOVÁVÁ A VYLEZE MEZI NÁS! Zařval někdo z davu, až sebou několik přítomných trhlo. ROZEJDĚTE SE A NESKONČÍ TO KRVEPROLITÍM! Křišela druhá strana barikády a já postřehl, že hlas vojáka se třásl. Nahlédl jsem skrze opevnění a zahlédl ho. Byl tak mladý. Byl to jen chlapec. Zbraň se mu třásla v hubených pažích a jeho čelo pokývaly krůpěje potu, přestože my všichni měli teplé kabáty. NECHCEME BOJOVAT! Zakřičel jsem. NEJSME OZBROJENI. NECHTE NÁS PROMLUVIT S KRÁLEM, NIKDO NEMUSÍ ZEMŘÍT! Znovu jsem se zadíval na nervózní četu stojící pod branami katova paláce. V tu ránu se ozval výstřel. Jednomu z vojáků ruply nervy a vystřelil. NEEE! ONA NEE! V naprostém tichu se ozval srdceryvný pláč. Lidé se po sobě vyděšeně dívali a já zahlédl, jak z davu vynášejí nádhernou mladou ženu, jejíž šat pomalu prosakovala temně rudá krev.

Nemohly mi uniknout zděšené pohledy vojáků. Dali dětem do rukou zbraně. Věděl jsem, že to nedopadne dobře. Z nenadání vyběhl z našeho davu muž a snažil se přelézt barikádu. Ozval se další ohlušující výstřel a já sledoval, jak jeho bezvládné tělo padá zpět mezi lidi. DOST! NESTŘÍLEJTE! CHCEME SI JEN PROMLUVIT! Ozvalo se z úst revolucionářů znovu. Kdo by byl čekal opačný efekt, než tato slova měla způsobit? Vojáci jeden po druhém nabíjeli a střileli všechny, kteří stáli poblíž provizorního opevnění. Dav se začal rozpouštět a lidé prchali pryč hlava nehlava. Já stál jako opařený a nemohl jsem uvěřit, co se kolem dělo. Na zemi ležel zraněný muž a já se k němu rozběhl jako smyslů zbavený. Lidé kolem stále pobíhali sem a tam, zakopávali o mrtvé, které ani nestíhali oplakávat a křičeli.

Jsem u tebe příteli. Jak se jmenuješ? Zeptal jsem se umírajícího mladíka a podepřel mu hlavu o svá kolena. Stiskl mi ruku a já cítil, jak z něj vyprchává život. Copak na tom záleží? Až mne budou žrát červy, nikdo si na mé jméno ani nevzpomene. Děkuji vám, že mne doprovázíte mou poslední cestou, ale měl byste jít. Zabijí vás. A víte co? Smrt sama o sobě není tak hrozná. Hrozný je ten pocit, že zde umírám pro nic za nic. Král kat si sedí u okna a sleduje tuhle krvavou podívanou s úsměvem na tváři, zatímco vám tečou slzy a revoluce zde umírá s námi všemi. Cítil jsem jak se třese. Chytl jsem ho pevněji a cítil, jak mé slzy stékají na jeho líce. Byl mrtev.

Byl mrtev a já cítil takovou bezmoc, jako nikdy. Stále jsem ho pevně držel a sledoval všechny ty umírající lidi, kteří se utápěli v krvavé lázni. A přesto, že jsem byl silný muž, nemohl jsem zastavit ten pláč. Nemohl. Zvedl jsem hlavu a spatřil před sebou onoho nervózního chlapce z druhé strany barikády. Podíval jsem se mu do tváře a vyděsilo mne, jak se jeho výraz změnil. Čůrky potu vyměnily krůpěje krve. Jeho oči plály nevídanou nenávistí a on jako by snad zestárl o několik let. A jeho ruce? Netřásly se. Drželi zbraň pevně. Zbraň namířenou na mou hruď. Vystřelil ve stejnou chvíli, kdy jsem z posledních sil zakřičel: REVOLUCE! SVOBODA!

Věděl jsem totiž, že ten umírající mladík neměl pravdu. Nebyla to zbytečná smrt. Nebyla! Umírali jsme za to, v co jsme věřili. A to z nás dělalo lidi! To z nás dělalo lidi zatraceně! A já? Umíral jsem s úsměvem na rtech, protože jsem neprožil svůj život, jako jeden z králových stínů. Zemřel jsem jako člověk, který pomohl nastartovat revoluční hnutí! Člověk, který možná otevřel dveře našim dětem, aby mohli žít v lepším světě. Zemřel jsem jako jeden z lidí, kteří se budou zjevovat katovi před očima pokaždé, až bude ulehat do své pozlacené lóže, obklopen stíny, s rukama ušpiněnýma krví nevinných.

Přátelství

18. února 2017 v 11:05 | Ginger White |  Téma týdne
Je velmi těžké v dnešní době najít člověka, kterému můžeme otevřít své srdce. Tak těžké.. Já se o tom přesvědčila již několikrát. A teď nemluvím o lásce milenecké, ale hlavně o lásce přátelské, která je pro mne mnohem zásadnější a důležitější.

Nejsem člověk, který by se lidem svěřoval a myslím, že je velmi těžké si ke mně najít cestu. Nejspíš působím na lidi až chladně a nepřístupně. Jsem si toho vědoma, ale dělat s tím nic nemůžu. Jsem prostě taková. Právě díky mé nepřístupnosti si k sobě pouštím lidi, kteří za to stojí. Ve skutečnosti jsem se zklamala v lidech, ať to byli přátelé, partneři nebo i rodina, už mnohokrát a pomalu jsem si vytvořila tuto strmou a trnitou cestu ke svému srdci. Je to možná zbabělé a hloupé, ale mně to vyhovuje.

Mám spoustu lidí, se kterými se stýkám. Nejsem hádává a snažím se vycházet se všemi. Naučila jsem se zaměřit se hlavně na ty hezké věci a těm špatným nepřikládat takový význam, protože sama mám hodně špatných vlastností, se kterými se těžko ostatní identifikují a smiřují. Tito lidé však nejsou mými přáteli, spíše známými. Nesvěřuji se jim, nejdu za nimi se svými problémy a necítím se v jejich přítomnosti tak dobře, jako se od skutečných přátel očekává. Skutečného přítele mám jen jednoho.

Jen jediný člověk v posledních letech dokázal tu trnitou cestu zdolat a já jsem za to nesmírně ráda. Nevadí mu mé špatné vlastnosti, protože je stejný podivínský egoista, jako já. Vyslechne mne kdykoliv a pokaždé mne dokáže vytáhnout z depresí. Můžu mu zavolat klidně ve 3 ráno a on se mnou bude do východu slunce probírat mé problémy. Stejně je to i naopak. Máme podobný smysl pro humor, a i když se spolu nesmějeme tak často, jsou ty okamžiky o to cenější. Nejen, že mi neskutečně pomáhá už jen jeho přítomnost, ale je to člověk kterého obdivuji, a ke kterému i trochu vzhlížím. Je nesmírně inteligentní a nadaný. Je výborným malířem a skvěle píše. Dokážeme sedět celou noc a probírat všechno možné. Za 5 let, co ho znám, nám nikdy nedošlo téma a nikdy jsme neměli větší rozepři. A přesto, že nás dělí 40 km, každou volnou chvíli se snažíme trávit společně. Těch chvil není moc, ale vždy, když vím, že se uvidíme, hned se mi žije lépe.

A proto si myslím, že tou nejdůležitější věcí na světě je přátelství a já bych si přála, aby každý našel tu svou spřízněnou duši, tak jako já. Hned se totiž zdá život přijatelnější.

A co vy? Máte i vy někoho, kdo si našel cestu k vašemu srdci?

Vaše "nedostupná" Ginger White

Origami

14. února 2017 v 13:16 | Ginger White |  Mé výtvory
Možná, že tak na lidi nepůsobím, ale já mám strašný problém se soustředit. Tak vlastně vznikly všechny moje koníčky, protože jen, když něco tvořím, jako obrazy, kresby.. nebo třeba když hraji na kytaru nebo klavír, tak jsem chvíli v klidu a plně se soustředím. Jinak mi lítají myšlenky sem a tam a kolikrát mám problém se v nich sama vyznat.

No a co bych to byla za milovníka Japonska, kdybych neskládala origami, že? Začala jsem nedávno a celkem dost mě to chytlo. Sice se u toho i trochu navztekám, ale nějaké věci se povedou. ;)

Tady je například výzdoba v místním obchůdku pekárny. Návod na tohoto motýla najdete na youtube a je strašně jednoduchý, tak pokud byste měli zájem to zkusit.. Já většinou na takovéhle věci, jako je výzdoba a tak, nejsem, ale tohle vypadá moc pěkně.


A co vy? Máte také nějaký zajímavý koníček? :)

Jedna květina, dva pohledy

14. února 2017 v 13:03 | Ginger White |  Mé výtvory
Myslím, že jsem se zde již zmiňovala o tom, že má mamka se věnovala malbě, když byla mladší, ale bohužel přestala. Přitom její obrazy, které zde někdy později také zveřejním, jsou skvělé. No a mě samozřejmě napadla zajímavá myšlenka, že vezmeme barvy a pokusíme se namalovat tu samou věc. Strašně mě totiž zajímalo, jak rozdílné umělecké vyjádření a celkové myšlení máme. Výsledek je podle mne zdařený a zajímavý. :) Je si myslím i poznat, že mamka má větší fantazii a musím tedy ještě dodat, že je hlavně abstraktní malířka - což je poznat také.

Květina, kterou jsme kreslily, měla být pivoňka. Ehm, měla.. Ale jinak si myslím, že je to zajímavý pokus. Nebylo zadané nic jiného, než právě pivoňka. Pozadí, kde květiny budou, jak barevné nebo kolik jich bude, to bylo čistě na nás. Tak posuďte sami, jak rozdílný pohled na tuto květinu máme. :)

Můj výtvor (mimochodem je to poprvé, co jsem zkoušela olejové barvy - jinak používám akryl):


a mamky:


Dotyk Ďábla - VI. kapitola

11. února 2017 v 20:32 | Ginger White |  Mé výtvory
Další díl mé povídky Dotyk Ďábla. Jak píši před každým takovým, omlouvám se za jakékoliv pravopisné a nesmyslně hloupé chyby, ale je to má první povídka, psala jsem jí před dlouhou dobou.. no a co si budeme povídat. Jsem moc líná na to, abych ty chyby opravila. :D


,,Ale ne, nezouvejte se, buďte tu jako doma." .. ,,Díky" .. ,,Sedněte si zatím v obývacím pokoji, za chvíli jsem u vás". Vešel jsem do rozlehlé místnosti. Kdo by řekl, že je v takovémto domě tolik místa? Pokoj byl zařízen ve starším stylu a do tmavých barev. Bylo vidět, že peníze nejsou v téhle domácnosti problémem. Posadil jsem se na pohodlný gauč a nervózně čekal. Co tady vůbec dělám? Co bych dal za to, abych vrátil čas alespoň o dva dny zpět.. Vše by bylo tak, jak to má být. Vše by bylo stejné jako vždy.

,,Líbí se vám tu doktore? Vím, není to žádný přepych, ale je to tu útulné." .. ,,Žádný přepych? Kdyby jste viděl můj byt, hned by jste změnil názor." Viktor se jen pousmál. ,,Ach dovolte, abych vám představil mou nádhernou ženu, Kristininu matku, Ninu." Do pokoje vešla menší usměvavá krásná žena. Měla dlouhé hnědé vlasy a pronikavé laskavé oči. Přesto se na jejím obličeji odrážel smutný stín způsobený nedávnými událostmi. ,,Dobrý večer, jsem Nina." řekla a podala mi ruku. ,,Antonio Luchetti" odpověděl jsem slušně a lehce jí políbil ruku. ,,Nino, drahá, přines doktorovi čaj, měl namáhavý den." Řekl ke své ženě a posadili jsme se.

,,Takže Antonio, pokud mi dovolíte vám tak říkat, vaše práce musí být velmi namáhavá že?" .. ,,Ano to někdy opravdu je, ale která práce není?" snažil jsem se mluvit přirozeně .. ,,Pravda.." .. ,,Mimochodem, ještě jsem vám nevyjádřil soustrast za to, co se Kristině stalo, muselo vás to hodně zasáhnout.." řekl jsem a čekal chtivě na odpověď. ,,Děkuji, jistě, že mě to zasáhlo.. Myslíte si snad, že mám s její smrtí něco společného?" .. ,,A máte?" .. Viktor se začal smát. ,,Ale doktore.. Jste chytrý.. Nemyslíte, že i kdybych jí nenáviděl, špinil bych si ruce?" .. ,,Jistě že ne, jste taky velmi chytrý a hlavně bohatý pane Sienkewiczi. Najal by jste si na to lidi." Vypadlo ze mě nečekaně nepřátelsky .. ,,Dobře, dejme tomu, že jsem to udělal takto. Co motiv? Jaký bych mohl mít důvod k zabití mé nevlastní dcery?" .. ,,Já nevím, třeba přišla na něco, co se nemá dostat na veřejnost..?" V tu chvíli jsem zahlédl překvapený záblesk ve Viktorových očích. "Výborně doktore, výborně. Máte to promyšlené do posledního detailu..." Sienkewicz se začal znovu smát a mě běhal, při každém vydaném zvuku z jeho tenkých lstivých úst, mráz po zádech. "No pobavil jste mě Antonio, avšak můžeme doufat, že policie chytí pravého vraha, zatím mají podezření jen na vás." Zakoukal se mi pevně do očí, až jsem cítil, jak se mi jeho pohled propaluje snad i do duše.


Byl jsem už doma, když jsem se z podivné schůzky vzpamatoval. Snaží se mě Viktor snad stáhnout na jeho stranu? To proto za mě zaplatil kauci? Chce, abych se podvolil jeho pekelným choutkám a podivným praktikám? Chce si mě snad stáhnout rovnou do pekla, jako to udělal s ostatními členy jejich sekty?

Kam dál